Když se na konci loňského roku turecký prezident Recep Tayyip Erdoğan rozhodl navštívit Řecko, bylo to vnímáno jako pozitivní signál a známka zlepšování vztahů mezi oběma zeměmi. Přece jen se Erdoğan k cestě k sousedům, s nimiž se pře o vymezení vzdušného prostoru a teritoriálních vod, odhodlal jako první turecká hlava státu po pětašedesáti letech. Co mělo být přátelskou návštěvou, se však povážlivě zvrtlo. Erdoğan totiž v Athénách vyslovil požadavek na revizi Lausannské smlouvy, kterou byl v červenci 1923 formálně ukončen konflikt mezi bývalou Osmanskou říší a zeměmi Dohody a která znamenala konec řecko-tureckého válečného konfliktu. S touto smlouvou přitom úzce souvisí úmluva, jež zcela změnila život zhruba dvěma milionům lidí. Vedla totiž k vystěhování řeckých muslimů do Turecka a naopak ortodoxních křesťanů z turecké Smyrny (dnešního Izmiru) do Řecka. Mnoho z nich transport nepřežilo a ti, co dorazili až do řeckých přístavů Pireus a Soluň, jen těžce hledali práci a bydlení. Po válce na okrajích velkých řeckých měst vznikaly komunity s vysokou mírou kriminality, prostituce, bezdomovectví a užívání drog. Mnozí hledali útěchu u vodních dýmek v hašišových doupatech na předměstích měst, v jejichž přítmí se hrála hudba vyprávějící o životě na hraně či za hranou zákona – rembetiko.
Zpěváci a hudebníci často pocházeli z řad přistěhovalců, kteří museli opustit své domovy pouze s tím, co unesli, a nyní začínali znovu v cizí zemi, demoralizované válečnou porážkou. Vyvrženci, k nimž se řecká společnost otočila zády, svou frustraci zvěčnili v písních o chudobě, závislosti na drogách, nespravedlivosti policie a bolesti, kterou dokážou na chvíli utlumit jen hašišové obláčky. V předměstských slumech začaly znít orientální hudební nástroje, jako loutny saz, cimbály santúr či citery kanonak. Vesničané přicházející z řeckého venkova do této hudby vnesli vlastní hudební tradici – hráli na strunný nástroj buzuki, případně na jeho menší variantu zvanou baglama (ta byla díky svým rozměrům zvlášť oblíbená mezi vězni). Obě tradice se smísily a vznikl styl, který lze označit za urbánní řecké blues.
„Jsem rváč z ulice a jdu ven/ protože jsem zkouřenej, nikoho nepoznávám/ a protože jsem opilej, nemám zábrany/ jsem rváč z ulice a jdu ven,“ zpívá neškoleným chraplavým hlasem v jednom ze svých největších hitů Markos Vamvakaris, jehož píseň Alaniaris se mezi světovými válkami stala jakousi hymnou drogového podsvětí: „Dones mi můj fet, sestro/ a až se tu všichni zkouříme/ zahraju na svou buzuki.“ Vamvakaris, který se poprvé dostal do vězení už ve dvanácti letech a poté se živil v docích jako přístavní dělník, se brzy stal největší řeckou hudební hvězdou své doby – tedy třicátých let minulého století. Dnes je mu na jeho rodném ostrově Syros věnováno muzeum a existuje řada antologií a kompilací jeho písní. Mnozí z jeho souputníků ovšem zemřeli v chudobě a zapomnění. Ostatně jeden z Vamvakarisových bratrů umřel na předávkování, druhý strávil většinu života za mřížemi. Drogové závislosti podlehl také jeho spoluhráč Anestis Delias, který vystupoval pod jménem Artemis. Několik let před svou předčasnou smrtí v roce 1944 nahrál skladbu Apo tote pou archisa (Feťákův nářek), v níž zpívá: „Nejdřív jsem heroin jenom šňupal/ potom jsem zkusil jehlu/ a moje tělo se mi začalo/ ztrácet před očima.“
Ve třicátých letech vystupoval také novinář a karikaturista Kostas Bezos, který zpíval pod pseudonymem A. Kostis. Jeho skladby jsou plné historek ze spodiny společnosti, ať už jde o zloděje, kapsáře a vězně (Žalář, to je dobrá škola), nebo drogově závislé (Janis, kuřák hašiše). Bezos se od svých současníků odlišoval tím, že namísto populární buzuki často používal obyčejnou kytaru. Ještě pozoruhodnější jsou však jeho nahrávky inspirované havajskou hudbou a jódlováním. Jak se Řek pocházející z okolí Korintu dostal k havajské steel kytaře a ukulele, není zcela zřejmé. Jisté však je, že jeho White Birds byli v období mezi světovými válkami oblíbenou kapelou, která často hrála na večírcích.
Originální hudebník, který se snadno pohyboval mezi žánry, zemřel v roce 1943 na tuberkulózu. Jeho havajské nahrávky, plné vybrnkávaných duetů a jódlování, zavál prach a pozornosti se jim dostalo až nedávno – loni je vydal americký label Olvido Records a skladbu nazvanou Pojeďme na Honolulu do reklamy na jeden ze svých výrobků dokonce zařadila společnost Apple. Zda podobný osud potká i rembetiko, se ukáže. Prozatím bylo připsáno na listinu Světového nehmotného dědictví UNESCO. Řecké blues zažilo svůj vrchol těsně po druhé světové válce a následovala jeho postupná proměna v levnou turistickou atrakci. Autenticita, kritičnost a sebeironie původní tvorby mají ovšem co říct i dnes.
Autor je publicista.