Režie Saša Dlouhý, ČR 2018, 86 min.
Premiéra v ČR 17. 5. 2018
Dokument Saši Dlouhého Bohu žel, věnovaný imigrantům žijícím dlouhodobě v českých zemích, můžeme ocenit za snahu přinést nový pohled do mediálního prostoru zahlceného paranoidními fantaziemi o nebezpečnosti cizinců na našem území. Na druhou stranu xenofobové, kteří volí Okamuru a chodí mávat transparenty na vystoupení Miloše Zemana, na film samozřejmě do kina nepůjdou. Těm potenciálním divákům, kterým jsou jeho stanoviska sympatická, zase Bohu žel nemá moc co nabídnout. Jde o portrét skupiny cizinců, kteří v České republice žádají o azyl a dlouhodobě tu žijí. Dozvídáme se o jejich situaci, názorech na naši společnost a výhledech do budoucna, to všechno v parametru televizní reportáže s postavami umístěnými doma nebo na význačných místech Prahy a mluvícími na kameru o sobě samých. Pokud samotní protagonisté nezačnou hovořit o xenofobii v české společnosti, což reálně nedělají zase tak často, tak se film zabývá spíš jejich osobními životy. Bohu žel ukazuje, že imigrantů je u nás celá řada a netvoří žádnou jednolitou masu. Snímku se tak daří rozpouštět zaběhnutý význam čím dál xenofobněji zabarveného termínu „uprchlík“. Ukazuje sice, že imigranti jsou také obyčejní lidé jako my, ale na celovečerní dokumentární film je to přece jen trochu málo. O anatomii xenofobie v české společnosti se toho dozvídáme ještě méně – kamera se k ní přiblíží jen několikrát, když zabloudí na Zemanův mítink nebo zabere Okamurův billboard.