Letošní „osmičkový rok“ nabízí mnoho příležitostí pro všechny, kdo mají potřebu tak či onak okomentovat a kriticky zhodnotit kalendář našich moderních politických dějin. Historické události ovšem často slouží jen jako záminka ke stále oblíbenější morální signalizaci na sociálních sítích a v médiích, ve které vůbec nejde o dějiny, ale hlavně o ukojení osobní potřeby sdělit světu, co si o něm myslíme a za jaké dobro v něm bojujeme. Při posuzování historických událostí z let 1918, 1938, 1948 nebo 1968 tak mnohem víc než o minulost a její slepá místa jde o předsudky nebo zaslepenost dnešní doby. Když do této všeobecné atmosféry navíc zasáhly oslavy dvoustého výročí narození Karla Marxe, vypukly doslova morální bakchanálie, v jejichž hluku zcela zanikla jiná výročí, která přitom pro porozumění našim národním dějinám mají klíčový význam. A tak zatímco komentátoři z Marxe dělali buď fanatika vzývajícího násilí a odpovědného za gulagy, nebo naopak génia, který odhalil objektivní zákony dějin lidstva a tím definitivně nalezl recept na všechny jeho problémy, v celé té vřavě se zcela zapomnělo na samotný revoluční rok 1848 a jeho význam pro moderní českou státnost a identitu.
Jen pár týdnů poté, co Marx s Engelsem vydali Komunistický manifest, totiž Palacký píše Psaní do Frankfurtu, jehož oficiální titul ovšem zněl O poměru Čech a Rakouska k říši německé. Tento otevřený dopis představoval manifest českého politického národa a Palackého austroslavismu, který měl fungovat jako obrana proti německému nacionalismu. Zatímco radikálové jako Marx a Engels odmítali parlamentarismus jen coby politickou fasádu buržoazní společnosti a trvali na diktatuře proletariátu, Palacký a další konzervativnější politici si uvědomovali rizika nacionalismu spojená nejen s revolučním pohybem, ale také se samotným moderním státem bez ohledu na to, jestli v něm panuje parlamentně demokratický, nebo policejně autokratický režim.
Z obav před tím, že se etnický nacionalismus uhnízdí v moderních státech a Německo se sjednotí na jazykově kulturním principu, se později zrodila i Palackého Idea státu rakouského, ve které někdejší historické schéma zápasů mezi Slovanstvem a Germánstvem nahradila politická myšlenka ústavního a státního uspořádání, které by umožnilo různým etnickým národům společně žít, existovat vedle sebe a kulturně i politicky se rozvíjet. Ústavně reformované a federalizované Rakousko považoval Palacký za legitimní záruku pro zajištění existence českého politického národa i obrany před německou rozpínavostí. K té ovšem nakonec na evropském kontinentu stejně došlo a vedla nejen ke sjednocení Německa, ale také k jeho militarizaci a expanzivní politice, která nakonec vyústila do válečných katastrof 20. století.
Palackého umírněné postoje během revolučních událostí roku 1848 a snaha vyjednat přijatelný kompromis mezi znepřátelenými stranami odsoudily předem k nezdaru i Slovanský sjezd, jehož cílem bylo právě prosazení myšlenky austroslavismu. Tehdejší delegáti reprezentující polskou emigraci nebo ruský anarchista Bakunin neměli pro takové konstitucionalistické myšlenky porozumění, takže červnové pražské povstání jen fakticky potvrdilo nezdar této politické akce. Palackého politická iluze spočívala v přesvědčení, že neúspěch revoluce ve Vídni i v německých zemích znamenal příležitost prosadit federalistické a austroslavistické návrhy, což se nakonec ani na Kroměřížském sněmu nestalo a namísto toho byla pouze vydána oktrojovaná Stadionova ústava v březnu 1849, po které nepřišly politické reformy, nýbrž policejní represe.
Palackého donekonečna omílaná věta „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ je ve skutečnosti jen pozdější variace na důležitou větu z Psaní do Frankfurtu, která zní: „Kdyby státu Rakouského nebylo, musili bychom v prospěch Europy, ba humanity samé, přičiniti se co nejdříve, aby se utvořil.“ Je třeba připomenout, že té větě předchází varování před rostoucím etnickým nacionalismem jako základním politickým principem vedoucím k útlaku a diskriminaci. V revolučním roku 1848 tak liberální konstitucionalista Palacký spatřoval počátek obecného vývoje směrem ke svobodě a rovnoprávnosti občanské i národní.
Podle Karla Kosíka byla Palackého idea státu rakouského ve skutečnosti ideou střední Evropy, která předpokládá pluralistickou koncepci člověka a světa. Skloubit tyto plurality, to je důležitý úkol pro dnešní i budoucí Evropany, kteří se chtějí chránit nejen před nacionálními běsy, ale i před jejich zdánlivě „civilizovanějšími formami“, jaké dnes například představuje ekonomický diktát v podobě politiky úspor a jednotné měny, která sice vyhovuje německému průmyslu i jeho českému přívěsku, ale zcela ničí řecké, italské nebo portugalské hospodářství a celou společnost. A kvůli těmto zdánlivě nepolitickým formám diktatury je třeba i dnes se vracet k textům Karla Marxe a číst je ne podle ideologických vzorů, ale právě k zachování pluralitní Evropy, kterou, jak víme poučeni dějinami, může zničit zrovna tak socialismus jako kapitalismus.
Autor je profesor právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii.