„Konečně!“ mohou jásat vegani, vegetariáni a všichni milovníci nerozporcovaných zvířat a přírody. IKEA totiž bude ve svých restauracích nabízet veganské hot dogy. Není to poprvé, co se nadnárodní moloch snaží přispět k trochu etičtějšímu konzumu. V posledním katalogu, který každoročně zaplavuje napřed české schránky a poté odpadkové koše, se společnost hlásí k udržitelnosti. Ekologický život prý neznamená jen šetřit vodou či kompostovat, ale také si koupit kuchyňskou linku za sto tisíc korun, která má dvířka vyrobená z recyklovaného dřeva a PET lahví. Podle katalogu se ze sto miliard každoročně spotřebovaných „petek“ recykluje pouze třicet procent, přičemž jedna lahev se rozkládá až tisíc let. Ne že by řetězec ve svých restauracích přestal vodu v plastu prodávat, jak se ale píše v letošní verzi bible nábytkářského giganta: „Je příjemné, když si uvědomíte, že další lahev minerálky, kterou vypijete, může přispět k něčemu mnohem většímu a vdechnout život kuchyni s 25letou zárukou.“ Takže rychle do auta, hurá do IKEA, k lince přihodit tunu dalších zbytečností a svoji ekologickou karmu potom napravit kusem žvance a odpovědným vyhozením igelitových obalů a papundeklových krabic do té správné recyklační popelnice. Tak to má příroda ráda.
V. Ondráček
Neuvěřitelný příběh ruského novináře Arkadije Babčenka, zavražděného v Kyjevě v úterý 29. května a zázračně vzkříšeného den poté, připomíná britský seriál Černé zrcadlo. V jeho prvním díle z roku 2011 neznámý únosce vyhrožuje zavražděním oblíbené princezny. Podmínkou jejího propuštění je, aby britský premiér vykonal v přímém televizním přenosu soulož s prasetem. Nakonec se ukáže, že šlo o rafinovanou performanci – princezna byla propuštěna ještě předtím, než „obscénní akt“ započal. V závěru se dozvídáme, že s ročním odstupem umělecká veřejnost událost hodnotí jako zatím největší umělecké dílo 21. století. Podobně se možná budeme časem dívat na zinscenovanou vraždu ruského novináře, který dokonce zapózoval fotografovi v podobě mrtvoly. Dokonale to vystihl český publicista Vojtěch Boháč, jenž po tiskové konferenci ukrajinské tajné služby na Facebooku napsal: „Ukrajina není stát, ale konceptuální umění.“ Škoda, že i tiskovka nenesla stopy uměleckého talentu autorů performance. Místo toho ukrajinský generální prokurátor Jurij Lucenko vyčetl novinářům, že předcházející zprávě vůbec uvěřili, čímž ovšem otřesenou důvěru v případné další inscenované novinky z Ukrajiny příliš neposílil.
M. Tomek
V polovině května stanul před trestním senátem ve francouzském Bordeaux pětačtyřicetiletý muž, který je obžalovaný z toho, že v letech 2011 až 2017 propíchal pneumatiky na stěží uvěřitelných šesti tisících automobilech. Noční fantom unikal policii dlouhých šest let. Soudu se přihlásilo přes tisíc poškozených. Jejich rozjitřeně pronášená vyprávění o zmařených plánech a šancích – někdo dojel pozdě na pohovor, jiný se nestačil rozloučit s umírající matkou – ukazují, jak moc je dnešní společnost závislá na automobilismu. Obžalovaný zdůvodnil své počínání tím, že chtěl upozornit na téma násilí na dětech. Soud mu ovšem neuvěřil a uložil mu osmnáct měsíců odnětí svobody s tříletou podmínkou. Nezávisle na rozsudku, pocitech poškozených i motivaci kriminálníka některé trestné činy symbolizují holou vzpouru proti dnešnímu světu. Případ masového propichovače duší z Bordeaux k nim rozhodně patří.
J. Horňáček
Stejně jako většina z těch, kteří se k představení Olivera Frljiće Naše násilí a vaše násilí již stihli vyjádřit, se musím přiznat, že jsem ho neviděl. Musím ale souhlasit s Michaelem Žantovským, který vyčetl Tomáši Halíkovi nekonzistentnost, když nejprve kritizoval karikatury proroka Mohameda a teď zase kritizuje ty, kterým vadí „karikatura“ Ježíše Krista (znásilňujícího muslimku). Podobná nekonzistentnost ohledně politické korektnosti však přichází i z druhé strany. Uskupení Slušní lidé stavějí svou „slušnost“ hlavně na odmítání uprchlíků a kritice islámu. K tomu tak nějak patří i kritika politické korektnosti, kterou jsou posedlí politici horující proti problémovým menšinám. Teď se ale jejich postoj zcela obrátil: Frljić, navážející se do symbolů křesťanství a české státnosti, jim připadá nekorektní příliš. Pokud bychom ale opravdu chtěli srovnávat Halíka s neonacistickou skupinkou rváčů, je třeba dodat, že férovější a odvážnější je být nekorektní vůči silné většině než vůči slabé menšině.
J. G. Růžička
Akademická politika často nezajímá ani ty, kteří na dané škole aktuálně studují. V případě FAMU se ale ze sporu mezi děkanem a senátem stalo mediálně vděčné téma. Možná nejvíc pro to, abychom pochopili povahu sporu, vykonal Jiří Bartoška. Ten se pro server iDnes vyjádřil jednoznačně: „Vidím v tom stopu neomarxismu.“ Uštěpačné poznámky o tom, co si asi ředitel karlovarského filmového festivalu představuje pod slovem neomarxismus, nejsou namístě. Herec, který během normalizace natáčel jeden film za druhým, musí být schopen marxismus poznat v jakékoli podobě. V Bartoškovi se zhmotňuje dialektika českého údělu – v roce 1977 podepsal Antichartu, v roce 1989 zase prohlášení Několik vět, a každý si tak v jeho osobě můžeme najít to své. Škarohlídi by mluvili o konjukturalismu, jenž se drží maximy „koho chleba jíš, toho píseň zpívej“, ale mé jediné osobní setkání s Bartoškou svědčí o tom, že už dávno dospěl k hlubší dialektické syntéze. Na debatě o posouvání hranic svobody v souvislosti se zákazem kouření v hospodách mi totiž uštědřil ultimátní poučení: „Že se na to mluvení nevykašlete, podívejte, kolik je tady krásnejch holek!“
M. Metelec