Střípky z poslední doby - literární zápisník

Už téměř čtvrtstoletí se mi dostává privilegia podílet se nejprve jako porotce a posléze jako předseda poroty na soutěži Hořovice Václava Hraběte. Stala se z toho pro mě srdeční záležitost. Předčasně zemřelý, nešťastně šťastný básník sehrál a sehrává pro celé generace roli vstupní brány do poezie. Jeho účinek patrně tkví v kombinaci všeho, co provází mládí – nešťastné lásky, intenzivního vztahu k hudbě a opojným prostředkům, citového rozjitření a vypjatosti, patosu, víry a ­ideálů. V jeho tvorbě nejde tolik o magii slova, jako o proud horoucí exprese, svěžest vidění a opravdovost čistoty a víry. Proto uchvacuje zvláště v tom věkovém období, které všechny zmíněné rysy potřebuje, žádá si je a touží po nich přímo bytostně. A proto bylo dříve mnoho takových, kteří byli ochotni opsat si jeho dvě sbírky za jedinou noc. Juvenilní extáze z Hraběte pak přivedla leckoho na úzkou stezku poezie.

Hořovické bienále mi však především dává příležitost setkávat se s básněním mladých autorů takřka ve stadiu zrodu. Zkušenost je to pozoruhodná a nadějeplná: ještě nezralí, začínající autoři tu vstupují do magického i magnetického kruhu poezie, který se pro některé promění v kruh osudový. Mladí dnes nemají závratné sebevědomí avantgardistů a jejich zběsilou touhu se prosadit, jejich literární aspirace jsou méně okázalé a až nesmělé. Mluví o tom, že vůle „být básníkem“ dnes jedince stigmatizuje. Desakralizace poezie v sobě ale nese i něco kladného – potřeby, z nichž dnes básnická tvorba vzniká, musí být jednoznačně vnitřní. Verše postrádají tržní hodnotu. Přesto se najdou mnozí, kteří v nich objeví spásné zábradlí. Jejich pohled na svět splyne s básnickým viděním a v jejich řeči se začnou dít zázraky. Ne všichni se vyvinou ve výrazné osobnosti, nicméně několik desítek soutěžících se za uplynulá léta v literatuře prosadilo. A ti ostatní si ponechají místo pro poezii ve svojí duši.

Každý ročník je zároveň i kulturním festivalem s řadou pořadů. Jedním z nich bylo letos vystoupení několika písničkářů. Moje drahá přítelkyně mě upozornila, že jeden z nich stojí opravdu za to. A tak jsem poznal Jiřího Smrže.

Po revoluci se omílala otázka položená s prostoduchou stupiditou: Co budou teď písničkáři dělat, když zmizel nepřítel? Proroctví se však do jisté míry naplnilo a folk začal mizet z našeho zorného pole. Zájem o něj poklesl a jeho hlasu přestalo být nasloucháno. A tak najednou člověk poslouchá muže s kytarou a cítí se jako omámený, protože se před ním zjevuje něco mimořádného, jedinečného a silného. Mám vztek na sebe (jak se vlastně pohybuji v kultuře, když o něčem tak výsostném nemám ponětí? Co jsem to za idiota?) i na pitomá média, v nichž se brodíme spoustou hovadin, ale existenci toho podstatného nám suverénně zatají. Leč dost žehrání. Sice pozdě, ale přece.

Na Jiřím Smržovi se ukazuje, jak málo záleží v umění na vnějškové formě takzvané angažovanosti. Tvorba se nikdy nemůže vyhnout životu, ale rozhodující je hloubka a jemnost. Smrž zpívá o ukrajinských gastarbeitrech či válce v Iráku a řadě jiných bolestných témat, vždy však způsobem, který se nás dotkne. Jeho někdy nesnadno přístupná poetika občas zaskřípe či klopýtne, drtí ale bezelstnou pravdivostí. Ve studentském dokumentu Proti proudu hovoří Smrž o nutnosti mluvit za sebe, o významu „pohnutí“ či tíze daru krásy, o kterou je třeba se rozdělit. Rozhovor s Janem Burianem přináší Smržovy úvahy o patosu: patos je podle něj schopnost překonat distanci, pozvednout se na úroveň dění a dívat se realitě přímo do očí. V tomto smyslu jsou Smržovy písně patetické – spojují všudypřítomný duchovní rozměr a vroucnost autentického romantika s neúprosně přesným viděním i empatickým vnímáním vnitřních dramat za kulisami lidských příběhů. Před námi se rozkládají krajiny, „kde věčnost není němá/ jen pouze nemá/ pro nás slova“. Výsledkem jsou skvosty jako skladba Tajemství s námětem petrkovského básníka a rytce, zpracovaným bez sentimentu, zato ale s mrazivou naléhavostí. Písničkářství tohoto typu jistě není pro každého – počet účastníků koncertu ale nemůže nevyvolat smutek. Jeden z těch, jemuž Smrž zůstal cizí, o něm na internetu napsal, že jeho tvorba mu připadá jako výstup na kamenitou horu, kdy krajina tone v mlze a zapomněli jsme si s sebou vzít vodu. Nebylo by to hodnocení zas tak od věci, až na to, že vodu představují právě ty písně, lépe řečeno živou vodu, něco, co proměňuje a dává naději.

A nakonec zase jednou pražský knižní veletrh. Od roku 1993 jsem nevynechal ani jediný, s maximální poctivostí procházím stánky, nabírám ediční programy, kupuji slevy, hovořím se známými i neznámými a snažím se zdárně dovléci své poklady domů. Je to pokaždé stejné i jiné (například pokaždé se nepoštěstí zajít na pivo s Milošem Doležalem a Miloslavem Topinkou jako letos), pro nás bibliomaniaky ale vždy více či méně oblažující. Ano, nepochybně to s sebou nese i něco deprimujícího, náznaky marnosti v tom bezbřehém množství titulů, kterých se dotýká stín pomíjejícnosti, ale když jsme se jednou knihám zaslíbili, musíme ten závan pochybnosti udržet v mezích. Zatím kniha žije, prospívá, zájem o ni každý rok roste, lidé se z ní radují, těší se na ni, spatřují v ní vzácného hosta. A tak když to všechno vezmu kolem a kolem, neubráním se závěru, který mi napovídá moje milá: ještě není v té zemi české tak zle.

Autor je literární historik.