V souvislosti s represemi a státním násilím v Latinské Americe se v posledních letech mluvilo hlavně o Venezuele. V posledních týdnech však režim Nicoláse Madura velmi rychle předstihla Nikaragua, podle většiny statistik nejchudší země Střední Ameriky. Protesty proti vládě původně levicového prezidenta Daniela Ortegy trvají od poloviny dubna a při jejich potlačování přišlo za dva měsíce o život 145 lidí. Počet mrtvých už je tedy vyšší než při největších venezuelských demonstracích mezi dubnem a červnem loňského roku – nehledě na to, že oproti šestimilionové středoamerické zemi je Venezuela pětkrát lidnatější. Jeden z hlavních nikaragujských deníků El Nuevo Diario z 12. června přinesl souhrnný přehled o situaci pod titulkem „Nikaraguu sužuje násilí, obnovení dialogu v nedohlednu“. Násilnosti zachvátily nejen hlavní město Managuu, ale i další města a obce. Na mnoha místech lidé budují barikády, aby zabránili v průjezdu především provládním paramilitárním jednotkám, které „se přesouvají nákladními auty a za nocí střílejí do všeho, co se hýbe“. Protestujícím se podle deníku podařilo zablokovat okolo sedmdesáti procent silnic v zemi, v pondělí 11. června však začala na příkaz vlády operace, jejímž cílem je odstranění barikád i za cenu dalších obětí. Objevily se také případy vyhrožování domácím i zahraničním novinářům. Kvůli bezpečnostní situaci začaly některé aerolinky rušit své lety do země. Výsledky nepřinesla ani schůzka Daniela Ortegy s představiteli katolické církve. Biskup Silvio José Báez na ní prezidentovi vyčetl, že „výlučným používáním jazyka represe se vzdaluje od reality, prohlubuje politickou krizi i utrpení lidu a maří snahy o celonárodní dialog“.
Oproti vleklé krizi ve Venezuele nevzbudil výbuch násilností v Nikaragui zdaleka takový zájem mezinárodního společenství. Generální tajemník Organizace amerických států Luis Almagro opakovaně odmítl označit Ortegův režim za diktaturu (na rozdíl od Venezuely a Kuby); vyslovil se jen pro „posílení demokratických institucí“. Významná nikaragujská spisovatelka Gioconda Belli proto tajemníkovi adresovala otevřený dopis, který byl 7. června zveřejněn v elektronickém deníku Confidencial. „Chápu, že je pro vás těžké připustit, že z Daniela Ortegy, jednoho z devíti vůdců sandinistické revoluce, se stal diktátor,“ píše autorka, jež se díky revoluci mohla vrátit z mexického exilu a zapojit do veřejného života. Sama byla dlouholetou členkou Sandinistické fronty národního osvobození (FSLN), které se v roce 1979 podařilo svrhnout diktaturu klanu Somozů – i po téměř čtyřiceti letech se tak lídr FSLN Ortega těší v levicových kruzích určité prestiži. Spisovatelka upozorňuje nejen na násilnosti, ale také na postupnou koncentraci moci v rukou prezidenta a jeho manželky Rosario Murillové, která byla v lednu 2017 jmenována viceprezidentkou: „Daniel Ortega a jeho žena jsou stoupenci doktríny ,účel světí prostředky‘ a my Nikaragujci to tvrdě zakoušíme (…) Kdo se postaví Ortegovi, dočká se pomluv a lživých obvinění všeho druhu. Já sama jsem byla na jednom nedávno zveřejněném videu označena za teroristku.“ Spisovatelka a aktivistka, která se věnuje také otázce postavení žen, připomíná i Ortegův sexuální skandál: jeho nevlastní dcera ho obvinila ze sexuálního zneužívání od svých jedenácti let; Rosario Murillová se však „výměnou za podíl na moci“ postavila za svého manžela a proti své dceři.
Zatímco v Nikaragui umírají lidé pod palbou policie a paramilitárních skupin, v nedaleké Guatemale si trojciferný počet životů vyžádala živelná pohroma – v neděli 3. června v odpoledních hodinách vybuchla sopka Fuego, jeden ze čtyř činných vulkánů v zemi. Brzy po události začaly sílit hlasy, podle nichž mohlo být obětí mnohem méně, kdyby státní složky reagovaly tak, jak měly. Kauze se věnoval i největší španělskojazyčný deník El País. V článku z 9. června píše o špatné spolupráci institucí, které se navíc vzájemně obviňují ze selhání: Institutu seismologie, vulkanologie, meteorologie a hydrologie (Insivumeh) a Národního koordinátora pro redukci pohrom (Conred). Podle šéfa Insivumehu vydal úřad svá hlášení o vulkanické činnosti včas, ale na Conredu je špatně četli; vedoucí Conredu namítá, že „varování nebylo explicitní a nebylo z něj jasné, kam až by mohl dosáhnout proud lávy“. Oba ředitelé jsou dosud ve funkci a zřejmé je zatím jen to, že evakuace měly proběhnout dříve a ve větším rozsahu. Následujícího dne vyšla reportáž Jacoba Garcíi, zpravodaje listu pro Mexiko a Střední Ameriku, nadepsaná titulkem „Guatemala: sopka jen pro chudé“. Autor upozorňuje na skutečnost, že mezi 109 potvrzenými oběťmi a dvěma sty pohřešovanými jsou především obyčejní venkované, zatímco hosté luxusního hotelu byli evakuováni už po dopoledním brunchi, a to „v dokonalém pořádku: více než sto hostů sbalilo své kufry, odhlásili se na recepci, pořídili poslední selfie a ty, kteří tu nebyli vlastním vozem, odvezl do náhradního hotelu autokar“. Po nich odjeli i zaměstnanci. Láva zaplavila rekreační komplex v 15 hodin, kdy už byl zcela prázdný. Evelyn Gonzálezová, ředitelka hotelu, která zachránila tři sta životů, říká, že zkrátka použila zdravý rozum: „Neměli jsme žádné informace pro privilegované, žádné exkluzivní varovné telefonáty. Byli jsme ve střehu od chvíle, kdy nám v šest ráno přišlo pravidelné hlášení Insivumehu. Jejich upozornění jsou veřejně dostupná a dostáváme je každých pár hodin, tak jako všichni.“ Mnozí venkované však do poslední chvíle nevěděli nic.