Oslnivá zář sovětů

Sborník Cesty do utopie je příjemným obohacením soudobé diskuse o komunistických diktaturách, jíž není ušetřena ani domácí intelektuální obec. Na první pohled upoutá pozornost sympatický odstup editorského kolektivu od studované látky. Snad díky této publikaci oslabí stereotyp, který u nás zakořenil zvláště hluboko po roce 1989 a který hovoří o intelektuálech ztrácejících schopnost kritického úsudku ve střetu se svody totalitárních projektů 20. století, jak to vykreslil již mezi válkami Julien Benda, po něm Raymond Aron ve svém Opiu intelektuá­lů (1955, česky 2001) a v poněkud bulvární, avšak o to údernější formě Paul Johnson v pamfletu Intelektuálové (1988, česky 2012). Editoři Cest do utopie odmítají řešit otázky správnosti či špatnosti, zaslepenosti či prohlédnutí jednotlivých autentických diváků, jejichž obrazy reality zprostředkovávají čtenáři. Půl století po lingvistickém obratu lze ostatně stěží psát o daném tématu jiným způsobem, aniž by historik upadl do mravokárného mistrování předků za jejich – jak se nám dnes zdá – hloupost či krátkozrakost.

Sekulární náboženství

Chronologické řazení statí je užitečné nejen z důvodů přehlednosti a zachování vývojové kontinuity, na niž jsme při studiu minulosti zvyklí. Umožňuje zároveň i gradaci prožitku z četby. Třicátá léta jsou totiž čtenářsky podstatně zajímavější než předchozí dekáda, a to nejen proto, že tehdy vrcholí Stalinova „druhá revoluce“ v podobě kolektivizace a industrializace a nastává velký teror v letech 1936 až 1938. Čím delší doba uplynula od roku 1917, tím nesnadněji mohl být totiž využíván zprvu zcela běžný argument, že existující nešvary jsou pozůstatkem carského režimu.

Jednotlivé výpovědi mají pochopitelně rozdílnou kvalitu, což je zčásti dáno i žánrem. Někdy jde o cestopisy, jindy o reportáže s politickým přesahem a zařazeny jsou dokonce i texty vysloveně beletristické. Editoři si všímají široce sdílené dimenze bolševismu jako sekulárního náboženství, jehož zastánci po překročení sovětsko­-polské hranice měli pocit, že vstoupili na posvátnou půdu, kde se uskutečňují Dějiny, jak to vyjádřil slavně Fučík svým obratem o zemi, kde zítra znamená již včera.

Vynikající analytickou úroveň mají podle očekávání svědectví Jana Slavíka, v podstatě jediného v pravém slova smyslu sociálního vědce mezi vybranými autory. Kromě jeho sovětologické erudice a kritického nadhledu je přínosná kontrastnost jeho dvou svědectví: viděl sovětské Rusko v závěrečné fázi nové ekonomické politiky (NEP) v roce 1927 a na konci první pětiletky o pět let později. Zatímco poprvé jej fascinovala síla sdílené víry, že se tu „bojuje o spásu lidstva na zemi“, podruhé to už byl jen strach a hlad.

Zábavný vhled do kultury meziválečných intelektuálních debat představuje polemika mezi Ferdinandem Peroutkou a Adolfem Hoffmeisterem o tom, co druhý jmenovaný skutečně „pasmatríl“ v SSSR. Nijak přitom nevadí, že Peroutka v té době sám ještě Rusko nenavštívil, což je také jedna z výtek jeho oponenta, který dovozuje, že ho Peroutka tedy nemá co poučovat. To jsou ovšem jen střípky z knihy, která zahrnuje svědectví více než tří desítek osob, které se k SSSR vztahují diametrálně odlišnými způsoby. Jakkoliv čtenáře patrně poděsí rozsah knihy, jež s potřebnými technickými aparáty daleko překračuje osm stovek stran, je třeba říct, že editoři k věci přistupovali střídmě a vybírali z rozsáhlejších děl jen poměrně krátké, avšak vypovídající výňatky.

Tři výtky

Editorům lze nicméně vytknout tři věci. Považoval bych především za vhodnější vytvořit jednu úvodní studii namísto dvou. Rozdělení na část o západních intelektuá­lech (sepsanou Danielou Kolenovskou) a část o cestách Čechoslováků (sepsanou Kateřinou Šimovou) znesnadňuje čtenáři orientaci v tématu a nutí jej listovat tam a zase zpátky, aby porozuměl problematice, protože oba texty se tematicky prolínají a není snadné si pak uvědomit, co se odehrávalo současně. Odhlížím přitom od faktu, že uvedené tematické rozdělení obě autorky nevyhnutelně nutí k jisté míře opakování již řečeného, což se týká hlavně popisů organizační roviny propagandistického působení SSSR navenek.

Postrádám také důkladnější rozpracování teoretických východisek. Je sice zřejmá inspirace teorií sociální konstrukce reality, ale není jasné, jakým způsobem editoři pracují s konceptem ideologie. Někdy má v jejich podání význam klasického marxistického „falešného vědomí“, jindy k ní přistupují odlišně a přiznávají jí konstitutivní funkci v jednotlivcově rozumění světu, jak to činí v soudobé historiografii například Jochen Hellbeck, aniž by potřeboval řešit otázku pravdivosti ideologických zobrazení reality.

Jistě by také bylo užitečné, kdyby byly jednotlivé kapitoly uvozeny nejen stručným životopisem autora a popisem příležitosti, při které do SSSR cestoval, nýbrž také odstavcem, jenž by vysvětlil, co editoři v jeho svědectví považují za podstatné. Tu a tam Šimová něco sdělí ve své úvodní stati, avšak nepříliš systematicky. Mimořádně obohacující jsou naopak vsuvky v podobě publikovaných kritických reakcí na některé texty – například recenze na Weilův román Moskva­-hranice (1937) od Bohumila Mathesia. Přes tyto výhrady nicméně platí, že Cesty do utopie jsou nejen objemnou, ale také edičně velmi pečlivě připravenou knihou.

Autor je historik.