Postmoderní babičky

Autenticita, eklektičnost a extravagance Eun­‑Me Ahn

„Událostí sezony“ a vrcholem festivalu Tanec Praha 2018 se stala inscenace Dancing Grandmothers choreografky Eun­‑Me Ahn. Co západní publikum fascinuje na vrtících se korejských babičkách, jejichž pohybový neklid má k profesionálnímu tanci daleko?

Korejská choreografka Eun­‑Me Ahn byla už před vznikem úspěšného kusu Dancing Grandmothers (2011), který byl nejextravagantnější položkou letošního festivalu Tanec Praha, nepřehlédnutelnou tvůrkyní – vytvářela ceremoniály význačných sportovních slavností a se svou postmoderní choreografií Princezna Bari (2010) objela svět. Tančící babičky, které táhnou vítězně světem nyní, jsou zironizovaným velkým revuálním představením s velmi nerevuálními protagonistkami. Hvězdami představení jsou totiž staré dámy – taneční neprofesionálky. Tančí s chutí a tančí, jak umějí. Na scéně ovšem mají silnou oporu v mladých všestranných tanečnících – hiphoperech, akrobatech, kteří jsou za stařenky „převlečeni“. Obě generace mají na sobě typické obstarožní laciné květované či puntíkované cosi z tržnice a vytahané fusekle. A zatímco mladí v rolích stařenek skáčou, létají v saltech a udržují vzruch, …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky