Autor je někdo, kdo se zajímá o svět

Jak byste se sama představila?

Byla bych ráda, kdyby v souvislosti se mnou nebyl na prvním místě zmiňován František Halas, respektive cena, která je po něm pojmenovaná. Když o sobě někde čtu, uvádí se to jako hlavní informace o mně. Studuju v Praze, zajímám se o divadlo a hodně let jsem divadlo hrála. Chtěla bych se mu věnovat i v budoucnosti. Od září nastupuji na londýnskou King’s College, kde budu studovat komparatistiku. Loni mi vyšla básnická sbírka Cykly. Básně pro ni jsem psala asi dva roky. Necítím se být mluvčí své generace, jak je mi někdy podsouváno. Měřítkem mojí tvorby by neměl být můj věk. A k mému pseudonymu: Nemyslím si, že by za ním měla stát nějaká moje nová identita, že bych měla vytvářet cokoli fiktivního. Psala jsem pod svým občanským jménem, teď píšu jako Emma. Michaela už netvoří, tvoří Emma. Navíc nechci, aby moje autorská osobnost byla otrocky spojována s tím, kdo a jaká jsem.

Takže jste změnila postoj ke své tvorbě i osobě…

Jo. Zároveň došlo k proměně toho, jak píšu. Michaela napsala a udělala dost hrozných věcí. Vnímala jsem to jako nový start na všech frontách. Emma není poznamenána žádnou minulostí.

Slyšel jsem Emmino příjmení vyslovovat čtyřmi způsoby. Jak je to správně?

Správné čtení neexistuje. Někteří experti ze mě udělali dokonce gauč.

Jak jste se dostala k psaní poezie?

Píšu vlastně od osmi devíti let. Samozřejmě to bylo psaní jen pro mě. Protože jsem nikdy nebyla schopná psát si deník, byla pro mne poezie časově příjemné médium. Chtěla jsem někam psát o tom, jak vnímám věci okolo sebe, jak na mě působí. Začínala jsem na sonetech a teď jsem tam, kde jsem. Těžiště svojí tvorby jsem sice viděla v próze, ale protože jsem perfekcionista, trvá to věky, než napíšu nějakou povídku.

Když píšete, myslíte na to, že chcete naplnit nějakou představu o poezii, kterou jste přijala za svou, nebo se nenecháváte jakkoli svazovat?

Nad tímhle jsem se musela mockrát zamýšlet, protože spousta lidí mi říkalo, že podle nich moje texty nejsou poezie. Když jsem se jich ptala, co tedy poezie je, dostala jsem různé odpovědi. A do žádné z nich jsem se opravdu se svými texty nevešla. Pro mě poezie není něco předem ohraničeného.

Sledujete současnou českou poezii?

Čtu ji. Ale to neznamená, že se mi líbí. Většina současných sbírek mě neoslovuje.

Proč ne?

Tvorba, kterou jsem v poslední době četla, říkám tomu rustikální poezie – třeba Šimon Leitgeb nebo Teodor Kravál –, je mi celkem cizí. Rutina každodennosti je pro mě jako téma nezajímavá. Nerozumím jí v životě, proto o ní ani nedokážu číst. Naprosto vzdálená je mi pak spirituální orientace v současné české poezii. S Bohem v poezii mám problém. Obecně mám s Bohem problém. Na druhou stranu se mi líbí texty Marka Torčíka, což ale souvisí s tím, že si rozumíme i osobně. Vlastně jsem nepotkala člověka, jehož tvorba by se mi líbila, ale lidsky by mi nebyl blízký.

Ohlasy na vaši sbírku zdůrazňují práci s jazykem. Kritiku jazyka infosféry 21. století chápou jako téma sbírky. Mně se zdá, že píšete jazykem, který je vám jako autorce nejmladší generace jednoduše vlastní, a že tento jazyk není něco, vůči čemu byste se zásadně vymezovala­…

Jo i ne. Pojí se s tím otázky, jaká je moje generace a kde já sama vlastně stojím. Nikdy jsem se necítila doma mezi vrstevníky, kteří se jako já narodili do doby internetu. Vůči tomu jsem se chtěla vždycky vymezit. Neměla jsem si s nimi moc co říct, jejich myšlení a vyjadřování mi nebylo blízké. Řečí své generace sice mluvím, ale nevnímám ji jako nástroj, který lidi spojuje. Je to spíš bariéra mezi nimi. Na tohle jsem ve svých básních chtěla poukázat. Zatímco moje vrstevníky sociální sítě sbližují, na mě působí jako něco falešného. Ptám se jich: Kdys byl naposledy venku, aniž bys byl online? Na druhou stranu spousta lidí se snaží uniknout z virtuální reality tím, že si zruší facebook, jako by tak mohli uniknout mechanismům, na jejichž základě facebook funguje.

Cykly jste uvedla citátem z proslulé eseje Susan Sontag Proti interpretaci: „Interpretovat znamená ochuzovat, vyprazdňovat svět – abychom mohli sestavit nějaký stínový svět ‚významů‘. Znamená to proměnit svět v tento svět.“ Proč právě tato pasáž?

Hrozně mi vadí, když se poezii snažíme nějak rozklíčovat. Uráží mě, jako autora i člověka, jak velkou moc má interpretace v literatuře. Viděla jsem to ve škole, vidím to teď u lidí kolem sebe. Na druhou stranu je to samozřejmě taktika, kterou čtenáři volí. V tom ohledu se ztotožňuju s výrokem Sontag, že interpretace je pomsta intelektuálů na světě. Uvědomila jsem si, jak jsou její myšlenky aktuální. A chtěla jsem si rýpnout do českého literárního provozu.

Kterou její myšlenku považujete za zvlášť aktuální?

Hrozně se mi líbí její věta, že autor je někdo, kdo se zajímá o svět. Ve svém okolí se setkávám častěji s autory, kteří od aktuálního světa utíkají, odvracejí se od skutečnosti a svým dílem si budují svět vlastní.

Jak jako autorka snášíte literární kritiku?

Jednou jsem ve verši použila spojení „květy na hrobě“ a jeden nejmenovaný literární kritik mi na to řekl, že se hlásím k odkazu Jana Nerudy. Tyhle rychlé závěry mě na literární kritice rozčilují. Vedle toho mám často dojem, že čeští literární kritici chtějí autora zničit; že kritiku chápou jako nástroj negativního hodnocení a chtějí autora jen poučovat.

Co očekáváte od poezie či obecně od umění?

Očekávám od umění, že mi pomůže chápat ostatní a umožní mi zprostředkovaně nahlédnout do světa druhých. Umění je prostředek komunikace mezi lidmi a zároveň zdroj poznání. Měla jsem štěstí na autory, které jsem četla. V rodině mi na můj zájem o poezii obvykle říkali: Proč neděláš něco, co má smysl? Na to jim odpovídám, že chodit jen do práce a na nákupy pro mě smysl nemá.