Světový šampionát vždy pořádně napumpuje fotbalový trh. V tomto dostihu miliardářů, divného křížence trhu s otroky a společnosti spektáklu, zatím vítězí Juventus Turín. Ten si za sto dvanáct milionů eur pořídil Cristiana Ronalda. Portugalec má sice v kolenech třiatřicet let a jeho nároďák skončil už v osmifinále, jeho symbolická hodnota je ovšem obrovská. Ne všichni však byli z rekordního kaufu nadšeni: dělníci z automobilového koncernu FCA, jehož hlavní akcionář Juventus vlastní, proti přestupu stávkovali. Dělnický hněv nevzbuzuje pouze Ronaldova mastná gáže, ale především fakt, že vlastníci se již drahnou dobu zdráhají investovat výraznější prostředky do modernizace výroby. Ovšem stovku milionů eur na deal s nulovou návratností vysolí bez mrknutí oka. Vlastníci Juventusu, rodina Agnelli, jsou ztělesněním degenerace starých průmyslnických rodů, které výroba přestala bavit, nemají vizi ani perspektivu a pouze ze svých podniků dojí tučné dividendy, aniž by investovaly či zaváděly tolik vzývané inovace. Dělníci z Fiatu nejsou sami, kdo musí strpět tuto karikaturu buržoazie. I v třídním boji přitom platí, že je lepší, když je nepřítel na úrovni.