Jednoznačným vítězem mexických voleb se stal Andrés Manuel Lopéz Obrador a jeho hnutí MORENA, které představuje naději na změnu dosavadní neoliberální politiky. Co bude vůdce hlásící se k levici pro budoucnost těžce zkoušené země znamenat?
Mexiko má nového prezidenta. Prvního července se jím stal Andrés Manuel López Obrador, známější pod akronymem AMLO. Kandidoval již ve volbách v letech 2006 a 2012 a v obou případech těsně prohrál. Tentokrát ovšem zvítězil s přehledem. Sesbíral přes 53 procent hlasů před druhým Ricardem Anayou s 22 procenty.
Kromě prezidenta se volilo také sto dvacet osm senátorů, pět set poslanců dolní komory, devět guvernérů a velké množství lokálních představitelů. A i v těchto volbách AMLO uspěl. Jím založené uskupení MORENA (Hnutí národní obrody) volby ovládlo: získalo pět pozic guvernérů, stalo se hlavní silou v obou komorách Kongresu a slavilo úspěch i na lokální úrovni.
Konec chudoby a násilí
Viejito santo (svatý stařeček), jak nazývá Obradora Chumel Torres (mexická hvězda politické satiry a politicky nejkorektnější obdoba Johna Olivera), postavil svou kampaň především na jednoduchém antikorupčním poselství a vizi konce chudoby a násilí. A v zemi, která je po Sýrii pro novináře druhou nejnebezpečnější zemí na světě, kde je prospěch nadnárodních korporací automaticky stavěn nad zájmy občanů či životního prostředí a kde si válka proti drogám vyžádala od roku 2006 přes dvě stě tisíc mrtvých a okolo třiceti tisíc nezvěstných, takové poselství prostě rezonovalo.
Během kampaně se pokoušely soupeřící politické strany vyvolat mezi lidmi strach tvrzením, že AMLO udělá z Mexika další Venezuelu. Ačkoli tato diskreditující kampaň, silně připomínající českou polistopadovou antikomunistickou kritiku levicových idejí, občas nacházela odezvu ve veřejném prostoru, nakonec selhala a Mexiko bude mít prvního levicového prezidenta od dob mexické revoluce, tedy po více než sedmdesáti letech vlády středové strany PRI a dvou šestiletých mandátech konzervativní PAN.
A jak naznačily jeho úvodní dva projevy ze dne voleb, AMLO skutečně tíhne k levicovým ideálům. Prohlásil, že jeho prezidentství „bude vláda lidu, pro lid a s lidem“ a pokračoval uznáním toho, že „budeme respektovat všechny, ale dáme přednost těm nejvíce poníženým a zapomenutým. Zejména indigenním komunitám“.
Pokud jde o konkrétnější návrhy, razí AMLO zdvojnásobení důchodů, garanci práva všech mladých na studium a práci, chce rozjet projekty veřejného investování, aby „Mexičané mohli pracovat a být šťastní tam, kde se narodili, kde je jejich rodina, zvyky i kultura“. Zároveň zdůrazňuje, že hodlá snížit platy vrcholných politických pozic včetně prezidenta.
Progresivním tendencím odpovídá i plánovaný kabinet. Píše se o něm jako o nejkvalifikovanější a současně nejrovnostářštější vládě (polovinu míst například obsadí ženy), jaká kdy v Mexiku byla. Je poměrně známý fakt, že Obradorovým blízkým přítelem je Jeremy Corbyn; a jak Corbyn, tak i Bernie Sanders patřili k prvním gratulantům. Za pozornost stojí i skutečnost, že Obradorova žena, literární teoretička a známá feministka Beatriz Gutiérrez Müller, se jasně vyjádřila, že usiluje o zrušení institutu první dámy, protože podle ní diskriminuje jiné ženy na základě třídy.
AMLO není Chávez
Srovnání Obradora s Chávezem nicméně není na místě. Přestože je zastáncem politik vedoucích ke zlepšení situace chudých, není radikálním levičákem. To potvrdil i projevem, v němž se přihlásil k finanční a fiskální disciplíně, uznal závazky státu vůči národním i mezinárodním firmám a bankám a vyloučil arbitrární vyvlastňování. AMLO se chová jako pragmatik, což ukázal už ve funkci starosty hlavního města a potvrdil to i v těchto volbách, v nichž byly součástí jeho koalice vedle hnutí MORENA a odborů také ultrakonzervativní a evangelické skupiny.
Není však třeba Obradora soudit dogmatickou ideologickou optikou. Dynamika mexické politiky luxus ideologické čistoty nedovoluje. A jsou si toho vědomi i voliči. Velká část z nich ho nevolila pro lásku k němu samému a jeho neposkvrněné ideologické orientaci, ale zcela pragmaticky jakožto nositele naděje na prolomení statu quo. Pro mnohé byla volba spíše protestem, postaveným na tom, že AMLO není PRIAN (složenina PRI a PAN).
Obradorův pragmatismus rozhodně nepřesvědčil Zapatisty, kteří stále mají velkou morální autoritu napříč celým Mexikem. Mimo jiné prohlásili, že elity „můžou změnit předáka i správce, ale majitel zůstane stejný“. Zapatistická kritika jen reflektuje dlouhotrvající napětí, které začalo už při zapatistické Jiné kampani (Otra campaña) z roku 2012, kdy je Obrador nařkl z toho, že dělí levicové hlasy a nahrávají vítězství Peñi Nieta.
AMLO tedy nepřináší revoluci, nicméně slíbil, že nebude reprodukovat neoliberální peklo jako Peña Nieto. Miliony lidí v Mexiku v něm vidí šanci na zlepšení své materiální situace a otevření politické scény těm nejvíce marginalizovaným. Po svém vítězství AMLO prohlásil: „Nezklamu vás.“ Nezbývá než doufat, že nebude stejným zklamáním jako Hugo Chávez nebo Syriza a že svůj pragmatismus naplní emancipačním obsahem, tak jak slíbil. Je rovněž důležité, aby byl nový prezident důstojným partnerem autonomním sociálním hnutím, díky nimž si utlačované komunity vybojovaly za posledních více než dvacet let větší porci naděje na reálné zlepšení své situace, než jakou jim poskytly všechny sliby tradiční politické scény. Proto jsou také mexická sociální hnutí inspirací pro celý svět.
Autor vyučuje mezinárodní vztahy na Universidad México Internacional.