Ve středu 11. července se v Bruselu koná summit NATO. Německo a především jeho kancléřka Angela Merkelová stojí pod palbou kritiky ze strany „tradičního spojence“ Spojených států amerických. Deník Die Welt 10. července informoval, že americký prezident Trump nazval Spolkovou republiku Německo „zajatcem“ Ruska. Dovolil si dokonce pronést takovou troufalost, že Rusko Německo „zcela ovládá“. Přitom je známo, že Trump sám, když je potřeba, je schopen s Rusy efektivně spolupracovat. Trnem v oku je americkému prezidentovi především projekt Nord Stream 2, s pomocí něhož budou Němci importovat ruský zemní plyn přes Baltské moře a přitom se zcela vyhnou Polsku. „USA chrání Německo, a Němci dělají miliardové projekty s Rusy,“ vyčítá americký prezident. Spojené státy považovaly Německo a potažmo celou Evropu za perspektivní trh pro svůj břidlicový plyn. S těmito plány by mohl být konec, respektive břidlicový plyn by musel být výrazně levnější, aby o něj byl na trhu vůbec zájem. Kancléřku Merkelovou nechala Trumpova slova chladnou, alespoň tedy na první pohled. Reagovala slovy, že sama ještě zažila sovětskou okupaci Německé demokratické republiky a je dnes ráda, že Spolková republika Německo dělá svá rozhodnutí samostatně, bez vlivu cizí moci. „Boj proti Rusku“ má být i jedním z hlavních témat summitu NATO. Všichni se ale obávají, že toto důležité téma bude zastíněno invektivami Donalda Trumpa vůči Angele Merkelové a Německu. Trump již od svého nástupu Německu vyčítá, že dává málo peněz na obranu a místo toho se spoléhá na americkou vojenskou ochranu. Otázkou zůstává, do jaké míry ještě Merkelová Trumpa vůbec za svého spojence považuje.
Konfliktu USA a SRN v rámci NATO se věnuje i vydavatel Frankfurter Allgemeine Zeitung Berthold Kohler ve vydání z 10. července. Zatímco Trumpovi předchůdci chtěli evropskou část NATO posílit, a proto požadovali více peněz od evropských členů, Trump vnímá Německo jako konkurenta, který se snaží využít obrovských amerických výdajů k tomu, aby sám ušetřil. Prostě je to pro něj jen další špatný „deal“, který Amerika udělala. Podle Kohlera je ale Trumpova výčitka, že Německo nerado platí na zbrojení, v jádru věci správná. Důležité jsou nicméně důvody, proč tomu tak je. Po dvou prohraných válkách a odzbrojení, které bylo z velké části dokonce Amerikou vyžadováno, je excesivní zbrojení a zvyšování nákladů na armádu v Německu stále živé politikum a je většinou společnosti odmítáno. Německo se po konci studené války koncentrovalo na vytvoření nové role „morální supervelmoci“. Když však NATO začalo posílat německou armádu na různé zahraniční mise, vedlo to vzhledem ke stále se zmenšujícímu rozpočtu k naprosté dezolaci německých ozbrojených složek. Kohler si je jist, že právě proto, aby se posílila role Evropy v NATO, musí Německo skutečně sáhnout hlouběji do kapsy a na armádu dávat více peněz. Nejde o to, aby byl uspokojen americký prezident, ale o posílení celé Aliance jako pilíře v boji za demokracii západního střihu. Jako podstatné vnímá Kohler i to, aby Velká Británie zůstala důležitým vojenským spojencem i po neradostném rozchodu s EU.
„Nemám nic proti Židům, ale…“ Takto začíná článek Klause Hillenbranda v levicově orientovaném deníku Die Tageszeitung z 9. července. V Německu se podle něj rozmáhá „antisemitismus bez antisemitů“. Vyznačuje se tím, že jeho „reprezentanti“ v žádném případě nechtějí být jako antisemité označováni a sami sebe vnímají jako osvícené lidumily. Podle Hillenbranda jsou všichni ti, kteří se snaží jinak interpretovat německé dějiny, ti, jimž vadí Stát Izrael, nebo ti, kteří mají na srdci pouze osud Palestiny, antisemité, a proto jsou také nebezpeční: „Antisemitismus není méně nebezpečný, když přijde v rouše historické osvěty, náboženské nenávisti nebo kritiky Izraele.“ Antisemitismus se zdá Hillenbrandovi nebezpečnější právě tam, kde přichází bez rasistických stereotypů a domněle neporušuje žádná tabu – tím se totiž může nenápadně dostat do středu společnosti.