Položit na jazyk válku

00:07 gmt+3

 

je tu limit

kolik se toho do času může vejít

ozvěny zkolabovaly samy v sobě

 

včera sme spolu

 

je mezera mezi násilným

vniknutím do dalšího dne kdy

už včera neplatí o

včera se nemluví včera

se odstranilo z přátel

 

uvnitř včera sme spolu

pořád roste strach že

se budova bude muset opustit

a potřeba

 

dostat se sakra už konečně ze sebe

reagovat a nedržet uvnitř

 

zůstane křičet uvnitř těla co se nepohne

ani když ho utěšíš

 

dotyky sklouznou po povrchu

 

 

22:55 gmt+3

 

nemoci

víc nemocí

a hledala jsem další aby

z domu zbyly jenom hřebíky

 

infekce po tobě bude chtít

aby ses našla aby si konečně

věděla kdo seš

 

inkubační doby se seřadily

od nejhorší po nejlepší

dala jsem si dárek

 

pokud mi chceš pomoct

budu se snažit ti to ulehčit

jo udržim se pohromadě

snad

 

v tu chvíli prošla záruka

ten typ momentu kdy si

řikám že tenhle bude ten

ten ale pak pomine a nic

 

rozebralo se všechno co jsem

si chtěla nechat pro sebe

 

když nerozbiješ na kusy

neuvidíš jak dochází slova

 

už jenom otvírám pusu

polotovar z mikrovlnky

předstíráš dokud

dokud

 

 

9/6

 

23:47 gmt+3

 

počkej

neurčitě dlouho ale

počkej

 

třeba za tu dobu vyrosteš v

někoho kdo bez rozmyšlení

říká ano na sex ano

na rozhovor v televizi

ano na všechno

co se dá závidět a

vytáhnout když začnou

odcházet domů

 

v tu chvíli přichází vlny

 

jemné elektrické šoky

všeho co si ostatní rozeberou

až budeš opět v centru

 

vezmou ti starou kůži

vrásky i špatně oholená

místa na těle

ta kterým nerozumíš

schováváš

 

 

19:41 gmt+2

 

chci dát světu

co neví že potřebuje

zároveň si kus nechat

takže

být celá a nevědět o tom

 

až si pošeptám

odtud bys neměla začínat

budu vědět že se kousek

začlenil do organismu

 

už nikoho nepotřebuješ

 

 

20:13 gmt+2

 

jak si užít pravdu

kterou slyšet znamená

položit na jazyk válku

 

slyšet ji tikat v hrtanu

volání o pomoc polknout

 

přiřadit barvy k bolesti

vědět tak co si měla na sobě

když tě vyndali z auta

tělo po bouračce

 

 

21:26 gmt+2

 

měla jsem náladu

na novou

na takovou co tu ještě nebyla

 

říkala ostatním jak mě

chytat když budu padat

happy hour která by tě

přece měla dělat šťastnou

 

 

22:11 gmt+2

 

neměla bys soudit

jadernou explozi

zvlášť když se snažila

být kousnutí do hory cukru

 

děti z křičícího manželství ani

pokoj s výhledem

bez oken

 

 

 

Vrátím se lepší, než jsem odešel

 

Přezrálé pomeranče lákaly mouchy už několik dnů. Adrian vtíral pomalými pohyby šampón do kůže, obalil si jím hlavu jako jemnou slupkou. Tou povlékl polštář usazený na krku, bzučelo mu v uších, připomínal tak sám sobě včelu, která zapomněla mluvit.

Odříkal v hlavě tichou ukolébavku, až skončí, tak se bude muset zbavit scvrklých prstů a hledat sako. Někde v dálce slyšel telefon, zvonil, dokud neponořil celé tělo pod hladinu a zvuky tak samy neodezněly. Po chvíli otevřel pusu. Bubliny, co vyšly, na hladině tvořily tlumené výbuchy. „Poď už, pospěš si,“ vynořila se nad jeho obličejem známá tvář.

Chytl se nabízené paže, položil obě nohy na koberec u vany. Uminy vlasy ho lechtaly na stehnech. Při tom, jak ho sušila, mu chlupy stáčela do malých spirál. Během pár vteřin tělo pokryla husí kůže, čtyřmi dlouhými kroky přešel do ložnice.

Zrovna si zapínala náhrdelník a bříšky prstů marně spojovala konce oválu. Když za sebou ucítila přítomnost někoho dalšího, automaticky se otočila a malým gestem naznačila nepatrné SOS. Z namočených vlasů mu pořád odkapávala voda, koukal nepřítomně někam za její obličej.

 

„No tak, to ti musim všechno řik… Neuvědomila sem si, že… Promiň.“ Podala mu polozapnutou košili.

 

Ještě před pár hodinami ležel schoulený na posteli, nemohl se rozvalit, pookřát. Svaly držely v pevné, neproniknutelné křeči. Zataženými závěsy dovnitř pronikalo jen pár paprsků, pokoj byl všemi členy domácnosti udržovaný v pološeru. Na stropě zůstaly díry po odšroubovaném lustru, veprostřed stolu ležela každé ráno miska pestrobarevných bobulí. I přes zavřené dveře k němu doléhal Umin smích z kuchyně, vzdálený hlas sídlící ve vedlejším pokoji. Měl přesně vyměřené kroky od nohy postele k prahu koupelny, očima chodil po stísněnosti místnosti do doby, než se vrátila z práce, odkudkoliv.

 

 

Divadlo červeně pulzovalo energií, mohutnou brutalistickou stavbu osvětlovaly kužely světla. Připravovalo se na večer stejně jako celé město. Za budovou rozkládala skládka podvozky aut, spálené pneumatiky tam kazily vzduch. Holé větve stromů zachycovaly poslední paprsky. Než hra začala, pokryla město tma. Pokryla rozbořené domy, vyhořelé podniky i rozrytou zemi. Vypadala, že je nad věcí. Ve tmě se nic nestalo.

 

Oba se ve výtahu koukali na toho druhého, ale nikdo nic neříkal. Teď je mi trochu líp, teď jo, vždycky večer to tak je. Zejtra se můžu probudit a všude bude beton, nebude se dát dejchat.

 

„Přijde i Ed, nevadí, že ne?“

 

Uma měla neobvykle vyvinutý cit pro nebezpečí. I když už pro ni nepředstavoval nic víc než zraněné zvíře, měla potřebu ujistit se, že věci nedělá ještě horší.

 

Vydechl a podíval se jí do obličeje, poprvé za několik dní přímo. Odpuzovaly ho nepatrné chlupy pod nosem, vráska mezi obočím. „Proč by mi to mělo vadit, když spolu ste.“

Otazník spolkl tak rychle, jak jen mohl. Nechtěl Umě dát ani jedinou záminku k odpovědi.

Čím víc mu chemie ovlivňovala dění uvnitř, tím větší měl pocit, že se vrací do sebe. Vlastní dech ho nenutil jít zvracet, horní patro pokryly sliny.

„No, já nevim, ale tak víš co, jestli ti to vadí, tak to řekni.“

Rukou při slovech kreslila do vzduchu obrazce, zvyk, co zůstal z dětství. „Nevadí mi ti pomáhat, když ti neni nejlíp, ale doufám, že to nebereš jako zradu nebo tak něco. My už je dávno za náma, nebo snad…?“ Dveře výtahu se otevřely. Oba vyšli do přítmí bulváru.

 

Davy proudily dvouproudou ulicí jen jedním směrem. Lidé se drželi za ruce, kolem ramen, většina ale dodržovala formaci. Ve vzduchu už několik minut vládla atmosféra, která do té doby napadala jen myšlenky toho, kdo jí to dovolil. K divadlu kromě davu míří i nedočkavý šum. Ženy nadšeně a se vzrušením cosi šeptaly mužům vedle sebe, děti pobíhaly podél známých nohou.

Pár jedinců se dovnitř nedočkavě nahrnulo velkými prosklenými dveřmi, organismus davu tak opustili rychle a bezbolestně. Známí zůstávali s cigaretou před budovou. Adrian už seděl chvíli na místě, tupě zíral na prázdné jeviště. Nečekal, až se k němu Uma připojí, jediné, v co mohl doufat, bylo to, že ji někde později zahlédne. Na veřejnosti už přece nemusela nic.

 

Kluk s vytetovaným kruhem na předloktí típnul cigaretu o štěrk. Na paži se ve světle zrcadlily šrámy od stěhování nábytku a tísnění v moc úzkém prostoru. Aniž by si to uvědomoval, vytvořil s lidmi okolo sebe malý kroužek. Střídavě koukal kolem sebe a na vnější stranu paže; idiotsky se pousmál. Hovor stoupal na hlasitosti, poprvé za dlouhou dobu lidé mohli mluvit venku nahlas. Přidušené hlasy po chvíli vygradovaly do rozesmátého pošťuchování, které přehlušilo i strach z úderů v dálce.

 

„Ed si s tim dal fakt práci,“ oslovila skupinu dívka. Obdivně se přitom kousla do rtu a svraštila obočí. „To jo no, mi zrovna včera řikal, že to je poprvý, co něco vyhrál a rovnou celej grant, žejo,“ nevěřícně kroutila hlavou tmavovlasá žena. „To ale stejně asi řikaj všichni.“ Zasmála se nad tím, jak divně znělo, co právě řekla. Zevnitř budovy vyšel tichý gong. Uvnitř musel znít jako poplach při evakuaci, tady venku se ale rozdrobil do nepatrného pohlazení bubínků.

„Dem?“ vyhrkl nedočkavý hlas.

„Dokouříme a dem, v klidu, jo.“

Byli rádi za to, že se konverzace uťala v její nenucené části.

 

Sál byl zaplněný do posledního sedadla. Všichni se snažili pohodlně usadit, znovu si zvyknout.

Uma dala Edovi ruku na stehno, on ji pohladil po tváři. Jeho dlaň se nepříjemně, upoceně třásla.

„Jak je na tom, vlastně?“ Koukal před sebe a probodával parkety na jevišti. Formality, blbý formality.

„Teď asi už líp, vždycky k večeru mu je. Nerozumim ale tomu, proč se aspoň o něco nepokusí. Nemůže takle žít donekonečna přece.“ Podupávala nervózně nohou, jazykem vytvořila za zuby hmatatelnou bouli.

„A ty se od něj teda hodláš… někam stěhovat? Chápeš, i pro tebe je tohle tak trochu týrání, ne snad? Vaříš mu, pomáháš mu – sem a tam a tak. Nic z toho nemusíš dělat.“ Ed pokynul nepatrně hlavou jejím směrem. Byl to vykřičník za větou, na který zapomněl. „Jasně, jasně, že nemusim, snad si nemyslíš, že to dělám z lítosti nebo tak něco, ježiši. Ne, to vůbec. Nikdo neví, proč se to teď tak rozjelo, stejně rychle, jako to začalo, to může i bejt pryč.“

 

Gong vysoko nad nimi rozezněl všechna patra.

 

 

Před očima sice něco matně vnímal, nevěnoval tomu ale moc pozornosti. Adrian se zhluboka nadechl, a i když to nečekal, zlepšil tak sám sobě náladu. Po dlouhé době měl chuť někam jít; prodral si cestu skrz nervózně vyhlížející spoluobčany. „Pardon, pardon, rád bych… dě­-ku­-ju.“ Ženě na kraji věnoval roztomile omluvný pohled. Jakmile stál oběma nohama pevně na koberci, začal pátrat po únikovém východu. „Co to?“ pošeptala si pro sebe Uma ze svého místa. Na chvíli se cítila jako matka prožívající poporodní blues. Neví, co dělat; pozoruje dítě bezprizorně narážející do hranic světa okolo sebe. Chce se mi prostě brečet. Po rozchodu začala Adriana vnímat mnohem víc mateřsky. Vzpomínka na sex byla nepříjemná, skoro až perverzní. Jakkoliv se snažila o navrácení do doby, kdy byli stejně staří, vždycky skončila u nesrozumitelného žvatlání. Ruce zavřela mezi stehna, vydechla, rozhodnutá nevěnovat mu už ani o sekundu víc.

Tuhle bundu už na sobě sakra dlouho neměl. Zašátral v kapse. Sevřel ruku v pěst, prozkoumával teritorium. Musela tam ležet už pěkně dlouho. Nedalo se nijak vypočítat, jak dlouho bude tenhle stav trvat. Čím dál od divadla byl, tím víc energie sám v sobě cítil.

Pokaždé, když odeznívající stav přicházel, si připadal jako na pokraji bankrotu. Osobnost smrskával do pilulek, pravidelně je polykal a sebe zašlapával do země. Štěrk křupal pěkně pod nohama, rozrytý asfalt vyplněný drobnými kamínky ve tmě vypadal neporušeně. V dálce zajiskřilo hlučné dopadnutí těžkého předmětu. Lhal by, kdyby řekl, že slyšel výkřik, nicméně si byl jistý, že kdyby stál blíž, bylo by to to první, co by následovalo. Obchody pomalu zavíraly, světla pohlcovalo šero v bytech, provoz řídnul.

Po pár minutách ucítil Adrian vůni moře. Vždycky se k vodě rád vracel, seděl u ní a nedělal klidně vůbec nic. Mořský opar mu pronikal pod košili. Vyzul si boty a vzal je do pravé ruky. Pláž byla plná stanů, ze kterých vyčuhovaly vařiče; ulice na druhé straně připomínaly očouzené pece. Těsně před místem, kde voda začínala, si sundal bundu. Nohy nechal v tureckém sedu, jednou rukou bubnoval do pravého kolene, druhou tvořil ve vzduchu nepatrné kotrmelce. Dlaň proplouvala melodií jako ploutev obalená kůží, tanec do neexistujícího rytmu.

Tohle mě naučila Uma.

 

Všechno okolo, co dokázal vnímat, na sobě neslo stopy pomalé regenerace. Jádro města vylezlo na okraj a začínalo znovu. Příchozí lidé tvořili na pláži další a další vrstvy. Písčitá oblast byla schopna ustát zatím nejhorší krvácení města.

 

 

Celé divadlo se během pauzy stihlo vylidnit. Ed držel Umu okolo pasu, viseli na pohledech ostatních. Chvíli co chvíli otáčela hlavu, myšlenka na někoho, kdo na ní závisel, koho nechala jít pryč. Napětí ale zatím vždy po pár sekundách vystřídalo příjemné horko z ruky obtočené kolem pasu. Stisk byl najednou pevnější, než bylo příjemné, podivila se. Donutil ji tak hledat, co viděl on. Lidé působili přepadnutě, dusili se vzájemnou společností. Unavenost tlačila na ramena, svazovala obličeje.

O pár okamžiků později si Ed vzpomněl na let zpět; než nastoupil, pozoroval chvíli vzdálené tečky na prknech. Splývali s vodou, čekali na vlny, na příboj. Většina z nich mu v hlavě utkvěla jako dvě čouhající nohy, těla procházející skrz průhledný obal. Neměli zdánlivě nic společného, dotýkali se klidnými výrazy horizontu. Odlet měl zpoždění a ona byla na rychlé volbě. Využil toho.

 

 

„No a myslíš, že to bude v pohodě? Co ten dramaturg? Asi sem tam měl bejt, přece jenom, je to – je to, no.“ Jednou botou se opíral o tu druhou, hrál si s nití čouhající ze švu.

 

„Jo, já taky vim, že to dřív nešlo.“ Významně povytáhl obočí. „Nojo, pozastavený cestování, ale i tak, chápeš.“ Odkašlal si, tohle mělo ujistit i jeho. „Trochu se bojim, že to měl na starosti někdo jinej, kdo neni já. Jo, jo, jo snad, pa.“

 

Máme svůj systém řeči, nikdo o něm neví. Miluju tě nepatří do telefonu, na nepozorovaný odchody z místnosti tu je znaková řeč. Neviděli sme se sice měsíce, ale snad to bude dobrý. Byla ta stáž dobrej nápad, měl sem to brát nebo. Jako jo, věděl sem, do čeho du, když sem na to kejvnul, ale. Ale věřim tomu, že když chce člověk mluvit o tom, co se děje, musí na chvíli pryč prostě.

Hlubokým nádechem chtěl myšlenky seřadit tak, aby jim sám rozuměl.

 

No, jenomže poslední, co teď chci, je mluvit. Prostě něco vůbec řikat.

 

Než se Ed dostal někam dál, usnul, probudila ho až bublina, která město pokryla. Hru, co v LA napsal, divadlu ale poslal. Mohl už jedině doufat, že se toho ujme někdo, kdo na to jednoduše bude mít. Kdo to dá. Šlo mu o získání odstupu, mít pocit, že dostal právo na to psát.

 

„Jedeš se jenom kouknout na tu hru, jenom na tu hru. Na­-tu­-hru.“

 

Chtěl se do města vrátit jako někdo lepší, zjevit se teď a pak už nikdy víc.

 

 

V přítomnosti mu pohled vrátila. Tušila, že to nebude ono. Nechtěla mu nápad vyvracet, celá ta věc s divadlem jí ale nesedla. Byla dost nešťastná, vlastně uplně debilní. Hra nemohla nahradit něco, co zmizelo. Po zavření fakult se města zhostilo podivné prázdno přetrvávající doteď. On na to akorát ještě víc upozornil.

 

Pláž se mezitím změnila v přetékající ostrov. Adrian pozoroval příliv, přestával cítit myšlenky, otupělost byla zpátky uvnitř. To, co mu teď pochodovalo hlavou, nijak neovládal. Byl to jeden z těch stavů, kdy věděl, že tohle není on. O to horší bylo mít uvnitř sebe někoho, kdo tam nepatřil. Mžitky před očima, drobné sražené bílkoviny v nitrooční tekutině. Pracně se zvednul, oprášil písek a vrávoravě hledal cestu zpátky k divadlu. Doufal, že přijde nejdřív na potlesk.

 

O dvě hodiny později sedí všichni u načervenalých lustrů, několik pater je hlídá seshora.

 

„Víže, víže bys neměl,“ prohazuje Uma směrem k bývalému příteli. „Na ty léky se nesmí pít přece, četl si ten leták nebo jenom chceš bejt dramatickej?“

„Uh­-uhm.“

Ed situaci sleduje se samolibým pobavením. Snad sama nevěří tomu, že to mezi nimi skončilo; to, jak se na něj dívá, jak starostlivě se dotýká jeho ruky. Je to naprosto trapný. Uplně jasný, žejo, uplně. „A co teď, další grant?“

 

Adrianovi zasvítí oči, probodává muže přímo naproti němu. Kdyby si Ed stoupnul, hravě ho přesvědčí o tom, že není nic víc než jenom litující se kus hovna.

Strop porostlý ornamenty na většině místech interiéru přečkal; Tao byl jedním z posledních barů, který nezavřel. Tmavovlasá žena si nepohodlně upravuje sukni, nejradši by na něj začala křičet. Nemůžu.

Někde uvnitř, v místě, které nešlo vyslovit, i kdyby chtěl, se pak Adrian pevně rozhodl. Nezajímalo ho ospravedlňování. Bylo to jako položit bombu doprostřed davu a odejít.

Kdokoliv, kdo by se o jeho pocitu dověděl, by musel prohmatat vrstvy kůže a nánosy lidí, co ho postupem let dotvářeli. Chronické bolesti ho balily do zděděných cyklů, zakrývaly uši kdykoliv a před kýmkoliv mohly. Slíbila, že s ním bude, dokud to neodezní, a i když ležel celé dny v posteli s hlavou pod polštářem, nepřiznal si, že bude nahoře a dole už do konce všeho.

 

„Co ty máš vlastně za problém?“ kousne se do jazyka postava naproti. „Pořád spolu tak ňák to, pořád jí vnucuješ zodpovědnost, sebe jí pořád vnucuješ.“

Jazyk Edovi neposedně mlaskne o patro.

„Tak?“

Vzduch mezi nimi stojí chvíli na místě, po pár minutách se hlasy začnou zvyšovat. Tři postavy jsou centrem dění, pulzují stejným horkem, jaké před pár hodinami sálalo z budovy divadla. Lidé otáčejí hlavy, až to donutí otočit se i krky v rohu. Trojice po chvíli odchází, dvě postavy vepředu, jedna vzadu.

 

Potom, co Adrian dorazil domů, hodil kabát na postel, sebe pracně rozložil jen o kus vedle. Už několikrát sice slibovala, že kdyby ti bylo hůř, tak na noc přijdu, byla to ale fráze fungující jako interakce mezi nemocným a okolním světem. Dlouho přemýšlel, čím betonová rána maskovat. Jak sám sebe obejmout, aby přestal dětsky naříkat ve chvílích, kdy si uvědomoval, co dělá. Ráno ho svleče do naha, spoutá mu ruce k sobě. K pilulkám v misce se otočil zády, protrhnul tak přehradu. Každý večer ho vyhlazoval do rovnějšího povrchu.

 

 

Reprízy se odehrávaly v tichu.

 

„Když už tady teda něco je, mělo to bejt takový, aby to ke mně nějak mluvilo, chápeš ne,“ šeptá a pozoruje mimiku manžela jen pár centimetrů od ní. Očima zaostřila na špičku boty.

„Pořád se nechci spokojit se všim. Pořád ne, i když bych asi měla.“ Hlavou ženě běží nedávná návštěva u dcery; byt v Lisabonu zařídila jen napůl. Neví, jak dlouho zůstane. Když mluvily, byly to krátké úsečné věty. Delší větu by kdykoliv mohl přerušit telefonát.

„A proč seš jako naštvaná?“

„Já chápu, že ses v tom domě narodila, vyrůstali sme tady všichni, žejo, ale to přece neznamená, že všechno, co je před tebou, všechno, co může bejt, prostě zabalíš, mami.“

 

Dívaly se na sebe přes malý konferenční stolek, na kterém ležely poházené fotky.

 

„Ber to, jak chceš, ale pro tebe to, kde žiju, znamená prostě pár pater, co se daj postavit kdekoliv. Chápu, že tobě to stačí přivézt, ale já si na to potřebuju sahat každej den, sem takle už naučená.“

 

 

Lidé opouštěli sedačky pomalu a opatrně, vycházeli z divadla neslyšně, tak jak se to během posledních pár let naučili.

 

Po vzpomínkách přišla na řadu vlastní identita. Adrian se z těla mladého muže sesouval neústupně a vytrvale. Odhodlanost mu nicméně v zádech vytvořila malý otvor a vsunula baterku, která mu dovolovala vyplížit se ven a zpátky. Věděl, že běží až moc rychle, tempo mu nicméně vyhovovalo.

Uma si konečně uvědomila zodpovědnost za její nové my, což mělo za následek zmizení během pár týdnů. Situaci usnadnil i fakt, že neměla problém si to, co dělá, odůvodnit. Byla ráda za Adrianovu znovunalezenou chuť do života. Jak a proč, to byla jeho starost.

 

Roztažené závěsy a nedotčená postel byly převlečené hranice, ty jakmile dostanou trhlinu, přestávají existovat.

 

Ed se sice chtěl do LA vrátit, na naléhání ale zůstal. Trvala na tom, že je město potřebuje.

Asimilace pohltila všechny, co zůstali, do takové míry, že nic nebylo zvláštní. Všechno se koneckonců odehrávalo mimo bezprostřední blízkost.

Pro sousedy byl Adrian obětí války, i když Uma věděla, že slovy sama ukazuje jen na vrchol ledovce, který nechala odplout. Radši zapomněla plavat, než aby se potopila a zjistila, co věděla i nad vodou. Sobě dokázala všechno odůvodnit. To je to, na čem záleželo.

Oko za oko, zub za zub.