Román Spy story love story (2016) italského spisovatele ruského původu Nicolaie Lilina není jeho první knihou zakořeněnou v ruské realitě. Předchozí tři u nás přeložené texty – Sibiřská výchova (2009, česky 2013), Volný pád (2010, česky 2013) a Dech tmy (2011, česky 2014) – se také odehrávají v Rusku nebo bývalém Sovětském svazu a jsou plné násilí a záznamů proměn rozpadlé sovětské říše. Děj románu Spy story love story se vrací do chaotických devadesátých let 20. století, kdy se v Rusku objevila spousta příležitostí a kdy jich byla také spousta promarněna. Nostalgie ale brzy odplyne a vyprávění se zaměřuje na svět postsovětského podsvětí, kde bývalí trestanci předávají zkušenosti novým Robinům Hoodům, kteří okrádají každého včetně vlastní rodiny, aby si splnili své sny o sladkém bezstarostném životě, okoukaném z hollywoodských komedií a romantických filmů. Jak Lilin trefně zdůrazňuje, tato nová ruská mafiánská elita byla často známější než spisovatelé, herci nebo sportovci.

Román tří chutí

Kromě fikčního úvodu do nedávné ruské minulosti můžeme v románu objevit tři zdánlivě neslučitelné roviny: pohádku, kriminální detektivku a válečnou reportáž. S pohádkou dílo sbližuje někdy až schematická, naivní charakteristika hlavních postav: „hodný“ nájemný vrah Aljoša je vášnivým čtenářem klasické literatury, jeho nástupce a policista v utajení Ivan má zlomené srdce a do podsvětí ho zavedl motiv osobní pomsty, bývalý mafiánský boss Rakov má zase velké politické ambice a nebojí se vyzvat na souboj ani samotného prezidenta. A pak je tu Marta, krásná a vzdělaná dědička zesnulého italského bankéře, jejíž pouhá fotka uchvátí každou mysl a „uvězní ji ve svém vlastním prostoru, daleko od skutečnosti“. Všechny je svede dohromady náročný a zdánlivě nesplnitelný úkol – ztrestat zlo a pomoci zvítězit pravdě, lásce a dobru. Jsou tu zjevné paralely s jedním fantastickým vyprávěním: hodnému policajtovi se v hlavě objevuje druhé já, což až moc připomíná rozdvojení osobnosti Gluma z Pána prstenů (1954, česky 1990).

V detektivní rovině nechybějí honičky, přepadení, vraždy, výbuchy a odhalení. Tato vrstva bojuje s pohádkovostí a naivním vnímáním světa a souboj se odehrává nejen na syžetové úrovni, ale také uvnitř jedné z postav. Ivan, mladý policajt v utajení, se jednou svěří Aljošovi, že kdysi dával přednost fantastice – neznal krásnější chvíle než snění o jiných, možná neexistujících světech, cestování časem a prostorem. Do reality ho vrátil jeho otec, který ho donutil tuto část osobnosti uzamknout na několik západů a začíst se do detektivních románů. Ivan detektivky bytostně nesnášel, jejich postavy vnímal jako příliš schematické a banální: „Každý závěr byl až zoufale předvídatelný, jako by si z něj autor utahoval: zločinec byl vždy dopaden a pokořen, protizákonné chování potřeno, zákon zvítězil.“ Přesto se Ivan v dospělosti sám dal na cestu ochrance zákona.

Čečensko a Afghánistán

Spolu s pohádkou a kriminální detektivkou zaujímají v Lilinově románu značný prostor také vzpomínky na dvě války: čečenskou a afghánskou. Aljoša i Ivan prošli děsivou zkušeností válečné mašinérie. Ve svých rozhovorech se postupně vracejí k hrůzostrašným obrazům násilí a zničených lidských osudů. Afghánistán zde vyvstává jako symbol drogové závislosti a kšeftování bez pravidel, zato však s vidinou aspoň nějakého zlepšení života. Čečensko připomíná krvavá jatka, kde tanky bez rozdílu drtí teroristy a civilisty, náboje sviští vzduchem rychleji než poryvy větru a části lidského těla na zemském povrchu zůstávají jedinou připomínkou toho, že tato místa kdysi obývaly živé bytosti. Ubohý lidský rozum se snaží s podobnými zážitky vypořádat. Oba protagonisté se shodnou, že „schopnost dělat příšerné věci člověka ve válce chránila před strachem ze smrti“. Zároveň se ani jeden z nich nedokáže zbavit strašných vzpomínek na minulost, a tak oba vnitřně směřují k autodestrukci, protože nemají šanci dojít odpuštění.

Všechny tři roviny se v románu proplétají. Zdá se, že podobná kombinace by mohla vést k vytvoření skvělého díla, mistrovského detektivního románu, podobného Mužům, kteří nenávidí ženy (2005, česky 2008) od Stiega Larssona. Lilinovi se to podařilo jen částečně. Pohádková a detektivní poloha jsou navíc přece jen poněkud potlačené, takže románu dominují obrazy zkázy a násilí mafián­­ských devadesátých let a obou válek, kde jediným vítězem zůstává smrt.

Autorka je komparatistka.