Škoda, že Petr Hruška položil svou funkci v porotě Státní ceny. Jeho rozhořčení nad novou vládou trestně stíhaného premiéra chápu, nesouhlasím ale s tím vyklízením pozic. Vždyť vláda není stát, stát není jen vláda. Porota mohla proti vládě oficiálně vystoupit, projevit svůj názor, ale zároveň fungovat dál, byť v nesouhlasu vůči vládnoucí garnituře. Ta cena není vlády! Takhle se pomalu vytváří dojem, že nějaké područenské vztahy panují tam, kde ve skutečnosti neexistují. Neexistují, že? A porota měla, vlastně pořád má, bohužel už bez Petra Hrušky, šanci to prokázat.
Ale kdoví, proč člověk dělá, co dělá. Rád bych Petra podpořil. Protestní zabouchnutí dveří však až moc sugeruje vznikání „nové totality“, údajně prosakující do všech vrstev. Ve skutečnosti se však žádná totalita nekoná, přes všechny nepříjemné a varovné signály. Vadí vzestup vlivu komunistů? Ale vždyť oni fungují v parlamentu a ovlivňují politiku už třetí dekádu. Vážně je jejich podpora Babišově vládě (ovšem neúčast v ní) přelomová? Babiš má z voleb většinu, i pohrobka bolševické KSČ lidé stále volí – v tom je problém. A ještě o kousek větší problém je, že Babišovi jako alternativa dýchá na záda protievropská, národovecká, měšťácká ODS s Václavem Klausem mladším… Krutá ironie.
Já jsem naopak vsunul svou botu mezi dveře doby razantně a nesmlouvavě – a rovnou na náměstí v Liberci. Básník Josef Straka není defétista, naopak je to vytrvalec, neúnavně a bez mediálních ovací organizující básnická čtení a literární pořady nejen ve strašnickém Domě čtení (není ta knihovna taky státní podnik, nereprezentuje tento stát, čili to, co jsme?), ale i na výtoňském rezavém vraku Avoid Gallery a vůbec všemožně po Čechách. Pepa Straka má prsty i v mém libereckém extempore. A rovnou říkám, že to byl jeden z mých nejpodivuhodnějších, nejsilnějších autorsko-muzikantských zážitků.
Postavil jsem se tedy na holé pódium, ne snad docela vprostřed nádherného náměstí, ale skoro. Naproti pódiu, za kašnou s kamenným Neptunem, stojí stánek s koktejly a zmrzlinou a kolem něj se rozkládá nefalšovaná chorvatská pláž. Bílý písek září v podvečerním slunci. Hraje si tam pár dětí, opodál na plážovém pololehátku pololeží muž s doutníkem. Na náměstí je přívětivě živo. Obloha bez mráčku, impozantní radnice se svou filigránsky vytrčenou věží tyčí se v slunci, jako by měla úderem sedmé odstartovat do meziplanetárního prostoru. Ale neodstartuje. Místo toho jsem tu já, sám na pódiu se saxofonem a několika sbírkami, z nichž budu číst. Mám na to hodinu.
Z nedalekého knihkupectví Martina Fryče, které se na akci Léto na náměstí podílí, přinesli pár lavic a rozestavili je před pódiem. Pondělky jsou věnovány píšícím hudebníkům. Vystoupila tu už písničkářka a spisovatelka Hana Lundiaková, hrál básník Martin Trdla a jeho „křovinojazz“, grupa Sklad by Walda, objeví se Milan Urza s kapelou První hoře a Michal Bystrov. Lavice přinesené z knihkupectví hned zabrala cikánská děcka, chorvatská pláž je netáhne. Asi mají jiný smysl pro realitu. Když jsem se chystal vylézt na pódium, přistoupil ke mně malý vyholený romský kluk a upřel na mě tvrdě zkoumavé oči: „Kdo bude dneska hrát, pane? Vy, pane? Pan Bendík nepřijede?“ Přisvědčil jsem, budu hrát. „A tady bude nějaká kapela, pane?“ Ne, jen já sám. Hoch hleděl podezřívavě, ale taky dychtivě. Chtěl by se bavit a klást další dotazy, ale já se teď musím soustředit na poeticko-improvizační seppuku, jež tady v příštích minutách hodlám spáchat.
Bude-li některý literární historik kdy pátrat po tom, zda v naší poezii někdo reflektoval postavu masového vraha Jeffreyho Dahmera, tak hlásím, že já. Právě úryvky tohoto staršího textu jsem se rozhodl číst, z nějakého teď už mně neznámého důvodu. Ne že by rozvolněná báseň-próza byla přímo o vrahovi, ale jsou tam citace z rozhovoru s jeho matkou, celé se to prazvláštně proplétá s jinými dojmy… Text mi přišel jako dobrá volba pro otevřené severské náměstí. Teď je ovšem, hochu, pozdě vekslovat s „dramaturgií“. Z reprobeden zní podkres, co jsem si naštěstí vzal s sebou, abych nebyl docela nahý v trní. Naše staré nahrávky s Alanem Vitoušem. A nejlepší je vrhnout se do věci hlava nehlava.
„Uklízí vězeňskou tělocvičnu… Píše na vypůjčeném psacím stroji… Náraz proudů jeden v druhém…“ nese se libereckým náměstím. Slova střídá totálně free improvizace, plus bubny z podkresu. Saxofon se rozléhá, pak zase hlas. Lidé pod stříškami kavárniček se snaží lokalizovat jeho původ, ale jen chvilku, pak si dál povídají. „Milosrdné, v sobě setrvalé stopy… Tolik jsem se bál… Ale nemohl jsem přestat…“ Dvě dívenky, co také prve vyhlížely pana Bendíka, spustily pod pódiem své kreace. Zkrátka čti a hraj, co to dá, žádná demise, nenech si nic vzít… Kolem náměstí bloumá muž s doutníkem a kudlou za pasem. Dva páry rukou zatleskají. Tobě ta slova dávají smysl, tak se na nic neohlížej… Lidé chodí sem a tam, dívenky se všelijak kroutí, poslední slunce svítí. Připadám si jako mimozemšťan, pokoušející se přednést korzujícím domorodcům jakousi naprosto nezdařenou intergalaktickou proklamaci. Kdoví proč člověk píše, co píše. „Syn zůstává synem, matka matkou už jen do určitého data…“ zní náměstím. Pod pódiem procházející klučík lakonicky doplňuje: „… a piča zůstane piča…“.
Když jsem po hodině troubení a mluvení docela vyždímaný slezl z pódia, odchytil mě holohlavý hošík, co měl předtím tolik otázek: „A pane, a teda můžete mi něco zahrát?“
Před půlnocí jsem se na impozantní náměstí ještě jednou vrátil. Tentokrát bylo úplně vymetené, ani živáčka. Neptunův sumec dál chrlil vodu do kašny. Chorvatský písek se temně bělal. Uprostřed náměstí trčel opuštěný skateboard, tu a tam osamělý chodec, prošel-li kolem, metr dva se jakoby svezl. Pozice jsme udrželi. Je škoda nechat se o něco jen tak obrat.
Autor je hudebník, básník a literární kritik.