V Rusku skončilo fotbalové mistrovství světa a začala okurková sezóna, takže se tamní média obracejí k historii. Tím spíš, že v polovině července uběhlo sto let od zavraždění posledního cara Mikuláše II. Smutnému jubileu se 16. července věnoval i server Gazeta.ru: „V noci z 16. na 17. července byl ve sklepě Ipatěvského domu v Jekatěrinburgu zastřelen car, jeho žena Alexandra Fjodorovna, čtyři dcery Olga, Taťjana, Marie a Anastasija, syn Alexej, jejich komorník Alexej Trupp, pokojská Anna Demidová, rodinný lékař Evžen Botkin a kuchař Ivan Charitonov.“ Těla členů carovy rodiny bolševici s nemalými problémy zakopali nedaleko Jekatěrinburgu u opuštěného dolu Ganina jama. Lenin a jeho lidé sice po nějaké době přiznali, že car byl popraven, o osudu zbytku rodiny ale mluvit nechtěli. „Národní komisař pro zahraničí Georgij Čičerin v roce 1922 na janovské konferenci prohlásil: „Osud carových dcer mi není znám. Četl jsem v novinách, že se nacházejí v Americe.“ Petr Vojkov, který byl jedním z organizátorů likvidace těl, pak v méně formální situaci ukončil dotazy frází: „Svět se nikdy nedozví, co jsme udělali s carskou rodinou.“ Ostatky devíti těl byly nalezeny v roce 1991 nedaleko jedné z opuštěných šachet a o devět let později byla objevena i zbývající dvě těla – silně ohořelé pozůstatky careviče Alexeje a jeho sestry Marie. Exilová ruská pravoslavná církev je již v roce 1981 označila za mučedníky, po pádu Sovětského svazu se připojil i moskevský patriarchát. Bez ohledu na tlak některých skupin věřících ale car a jeho rodina nebyli prohlášeni za svaté. „Hlavním argumentem odpůrců svatořečení je, že jejich vyzdvižení mezi obyvatele nebes by znamenalo zbavit je základního lidského soucitu,“ říká církevní historička Julija Balakšinová. Dalším důvodem je, že car nevedl zrovna život světce a mnozí si myslí, že svou slabostí přivedl zemi k bolševické revoluci.
Prakticky neznámý je osud dětí s ruskými matkami, ale německými otci, které se narodily během okupace Sovětského svazu nacisty. Tímto dosud tabuizovaným tématem se zabýval server Codaru.com v článku z 8. července: „V roce 1945 sovětský diplomat a akademik Ivan Majskij napsal dopis soudruhu Stalinovi, ve kterém navrhl okamžitě odebrat matkám všechny ‚Němečky‘ a poslat je do dětských domovů.“ Děti pak v dětských domovech dostávaly nová jména a příjmení. „Němečky“ byly na jihu Ruska nazývány děti ruských matek a německých otců. Někdo se narodil ze znásilnění, jindy matky žily s Němci dobrovolně. Kolik bylo takových dětí, nikdo neví. Někteří historici odhadují jejich počet na několik desítek tisíc. Aby matky své děti zachránily, uváděly smyšleného otce, který zahynul ve válce. Místní úřady jim občas uvěřily a dítě dostalo vymyšlené příjmení nebo bylo pojmenováno podle prarodiče. Jenže pokaždé to nevyšlo. „V osadě Artamoškino v rostovské oblasti žije Valentina Mrychinová, narozená v roce 1943 ze vztahu matky s německým důstojníkem. Na svět přišla až po vyhnání nacistických vojsk, s nimiž odešel i její otec. I když se dobře učila, nemohla studovat na zdravotní sestru. Místní úřady usoudily, že dívka má pošpiněnou reputaci. Celý svůj život byla Valentina dojičkou. Snažila se pracovat co nejlépe, aby dokázala, že je stejná jako ostatní a svou prací může vykoupit vinu svou i své matky.“ Známy jsou ovšem i tragičtější případy, které dosvědčují, že se děti stávaly objektem pomsty za všechna příkoří války.
Doslova průlomový nález učinila vězeňská správa při rekonstrukci cely číslo 312 ve věznici ve Verchněuralsku. Pod podlahou se tu skrýval archiv publicistiky vězňů z let 1925 až 1935. Informoval o tom deník Kommersant z 22. července. Ve skrýši bylo objeveno přes třicet rukopisů s názvy jako „Krize revoluce a úkoly proletariátu“ nebo „Evoluce sovětského státu a nebezpečí bonapartismu“. Vězni také vydávali rukopisný časopis Bolševik leninec, obsahující články jako „Shrnutí vystoupení na diskusním shromáždění při vycházce druhého patra“. „Autory byli takzvaní trockisté, kteří byli v roce 1927 vyloučeni ze strany. Někdo kapituloval, ale zůstalo jádro několika tisíc lidí, kteří si říkali bolševici leninci,“ vysvětluje historik Alexej Gusev. Politická opozice měla postavení politických vězňů, kteří mohli dostávat noviny a nebyli nuceni k práci. Jedním z nich byl i jugoslávský komunista Ante Ciliga, jemuž se později podařilo dosáhnout propuštění a mohl odjet ze SSSR. Podle jeho slov bylo vězení ve Verchněuralsku jediným místem v Sovětském svazu, kde probíhal otevřený politický život. „Ostrov svobody je ve vězení, protože na svobodě všichni musí mlčet, zatímco v base mluví otevřeně,“ psal později Ciliga. Většina vězňů se politizovala a stali se z nich přesvědčení odpůrci totalitarismu. „Všechno, co se dnes vydává za socialismus, je lež a klam. Nemáme moc dělníků, ale neomezenou diktaturu byrokratické oligarchie, která svým teroristickým režimem překonává starý carský režim a dokonce i nynější zřízení v Německu a Itálii,“ napsal v roce 1936 revolucionář Michail Bodrov. Jenže to už nebyl ve Verchněuralsku – od roku 1935 byli totiž vězni posíláni do táborů Gulagu. Bodrov sám byl popraven v roce 1937. Takřka jediný, kdo přežil, byl Ciliga. Objev trockistické knihovny může ukázat, co si mysleli lidé, kteří věřili v revoluci a následně se stali jejími oběťmi.