Steve Sem-Sandberg
Bouře
Přeložila Dagmar Hartlová
Paseka 2017, 232 s.
„Možná však lidé mlčí, protože nedokáží více mluvit. Když člověk promítne do slov to, co se dělo, a tím pádem i svou vinu, že tohle všechno pokračovalo dál a nic se neřeklo…“ Tato slova se objevují v poslední třetině románu Bouře švédského spisovatele Steva Sem-Sandberga. Autor tematizuje společenská traumata, kterým se věnoval i v předchozích česky vydaných prózách (Ravensbrück, Chudí v Lodži a Vyvolení). Středobodem Bouře jsou zkazky o vědeckých experimentech na lidech na ostrově poblíž norského pobřeží během druhé světové války. Tím se znovu otevírají témata eugeniky, kolaborace a pocitu viny. Vypravěč Andreas je osobou váhající a nic neodsuzuje přímočaře. Jako dospělý se vrací na ostrov, kde strávil celé dětství, a už na počátku si není jistý, jestli cesta na toto místo byla správnou volbou. Podíl na zločinu zasahuje do osobních vztahů mezi obyvateli ostrova, třebaže chybějí přímé důkazy a vina je relativizována. Ústředním motivem je neschopnost obyčejné mezilidské komunikace a potíže s ní spojené. Román se odehrává na studeném ostrově a chování jeho obyvatel kontrastuje s krásnou severskou přírodou a úchvatnými výhledy do fjordů. Příroda se tak zdá být jedinou jistotou ve světě, v němž se nelze spolehnout na lidské vztahy a pravda a lež jsou vždy relativní.
Olga Pavlova
Petr Čermáček
Vlnolam
Weles 2018, 71 s.
Nová sbírka Petra Čermáčka Vlnolam je pozoruhodná hned z několika důvodů. Verše – zejména v prvním (Poryvy) a třetím oddílu (Mezi břehy) – jako by se opravdu vlnily, tříštily či lámaly do (ne)vědomě načrtnutých prostorů neznáma. Ty básníka ochromují a následně promlouvají v tvarové sevřenosti, nastiňující zvláštní existenciální kontrast sbírky: víra v existenci duchovních hodnot je totiž ponejvíc objevována skrze každodenní realitu. Básně se zde přitom stávají posvátnými místy či modlitbami, v nichž se svádí boj takřka o každé slovo. Autor se vypisuje z „únavy slov“, neustále hledá nevytčené hranice toho, co člověka přesahuje, co se nejeví na první pohled, ale dá se to vytušit mezi řádky. Čermáčka bychom z toho důvodu mohli zařadit do proudu spirituální české poezie, ke které má ovšem tento spisovatel stejně blízko jako daleko. Jeho samomluvná poetika, podobně jako například básnická tvorba Ondřeje Hložka, tuto skutečnost spíše problematizuje. Autorův jazyk totiž jaksi klade odpor naprosto všemu, tedy i předem danému metafyzickému rámci. Asi nejsilnější částí sbírky je druhý oddíl, v němž Čermáček dociluje až jeffersonovských poloh ve vnímání přírody. Deníkovou formou reflektuje cestu po středním Norsku a Lofotském souostroví a jeho básnický výraz zde dosahuje enormní sebekázně. Autorské já se upozaďuje ve prospěch detailně asketického popisu a odhaluje archetypální rytmus zažitého místa.
Libor Staněk
Daniel Povolný
Operace Dunaj
Academia 2018, 455 s.
O srpnových událostech roku 1968 toho bylo napsáno už mnoho, především o politické a společenské atmosféře doby. Historik Daniel Povolný se ve své nové knize Operace Dunaj s podtitulem Krvavá odpověď Varšavské smlouvy na pražské jaro 1968 zaměřil na vojenskou problematiku srpnové okupace. Vývoj celé operace sleduje očima nejvyšších sovětských politických a vojenských funkcionářů, ale také důstojníků KGB. Nevěnuje se pouze srpnu 68, ale zasazuje invazi do širšího kontextu a připomíná několik předešlých pokusů Sovětského svazu o ovlivňování a zasahování do dění v Československu od prvních měsícůonoho osudového roku. Za datum počátku plánování samotné operace Dunaj považuje Povolný osmý duben. Není jistě náhoda (a autor to také zdůrazňuje), že o tři dny dříve byl v Československu přijat Akční program KSČ. Významnou úlohu mělo pro Sověty určitě i společné červnové cvičení Šumava, v němž šlo do jisté míry o ohledání terénu a které se nakonec k nelibosti československé strany značně protáhlo. Sovětští představitelé tehdy zdržovali odchod jednotek do poslední chvíle. Kniha vychází z důkladného studia v českých, ale zejména v zahraničních archivech a přináší dosud méně známé skutečnosti. Za zmínku stojí i fakt, že obsahuje množství fotografií, map zachycujících postupy armád jednotlivých zemí a v závěru také seznam obětí z řad příslušníků okupačních jednotek.
Martin Dolejský
Jakub Drábik
Fašista. Příběh sira Oswalda Mosleyho
Academia 2017, 504 s.
Do české diskuse o fašismu a populismu přispěl nadaný historik, aby názorně předvedl, že tyto spády nejsou a nebyly vyhrazeny jen deklasovaným či méně vzdělaným občanům. Hitler možná nebyl gentleman, ale sir Oswald Mosley jím byl každým coulem. Britský válečný hrdina z první světové války a salonní socialista se propracoval až k vizi merkantilistického superstátu s korporativistickou vnitřní strukturou – v meziválečném období se ovšem stát ještě nepřirovnával k firmě, nýbrž k lidskému tělu. Mosley tak svým způsobem navazoval na autoritativní řízení ekonomiky směřující k „nacionalizaci“ hospodářství, které v posledních dvou válečných letech zavedl D. Lloyd George, britský premiér v období 1916–1922. Kořeny „totalitního“ státu tedy v Drábikově studii spatřujeme již v první světové válce. Mosley byl dlouho tajně financován Mussolinim (chtěl se postavit na vlastní nohy tím, že založí firmu na cigarety, z čehož sešlo), raketový vzestup však jeho Britská unie fašistů zaznamenala až poté, co ji v roce 1934 podpořil deník Daily Mail. Drábikovi slouží ke cti, že ani po dlouholetém studiu není do svého objektu zamilovaný. Prostudoval dosud nevydané prameny v britských archivech a kromě suverénní erudice uplatňuje i vypravěčské nadání, aniž by podléhal žurnalistickému zplošťování. Na samostatnou práci by vydal příběh Cimmie, Oswaldovy manželky, soužené nekonečnými nevěrami a dalšími nízkostmi svého muže, jemuž stála věrně po boku až do své smrti v roce 1933, ačkoli jeho příklon k fašismu vytrvale a zásadně odmítala.
Michal Jurza
Léto
(Leto)
Režie Kiril Serebrenikov, Rusko 2018, 126 min.
Premiéra v ČR 16. 8. 2018
Mediálně nejomílanější informace spojená s ruským filmem Léto s ním ve skutečnosti nemá žádnou přímou spojitost – jeho režisér Kiril Serebrenikov byl v procesu, který on sám prohlašuje za vykonstruovaný, odsouzen k domácímu vězení. Celá kauza si nepochybně zaslouží pozornost, ale samotný snímek není sociálně kritický ani kontroverzní. Vypráví o dvou výrazných osobnostech ruské rockové scény počátku osmdesátých let, Miku Naumenkovi a Viktoru Cojovi, a chce být hlavně stylovým filmem o svobodomyslném rockerském životním stylu na pozadí svazující komunistické totality. Černobílý snímek s řadou důmyslných delších sledovacích záběrů své protagonisty zobrazuje skutečně jako polomytické volnomyšlenkáře, kteří žijí pro hudbu a plynutí běžného života berou s přehlíživým nadhledem. Jednoduchá podmanivost filmu nejlépe vyniká ve fantaskních muzikálových sekvencích, kde dravému videoklipovému vizuálu pomáhají kreslené animace a v nichž namísto ruského rocku zní hity Lou Reeda nebo Iggyho Popa. Serebrenikov ostatně namísto původních Naumenkových a Cojových písní použil jejich cover verze vytvořené přímo pro film, vůči čemuž se ohradil spolupracovník obou hudebníků Boris Grebenščikov. Nový zvuk se podle něj blíží spíš k „moskevskému hipsterství“, což tak trochu platí i pro celý Serebrenikovův snímek. Léto tak sice dost možná není historicky příliš autentické, ale jde o velmi dobré stylizované hudební drama, určené hlavně současnému publiku.
Antonín Tesař
Devon Dikeou
Tricia Nixon: Summer of 1973
Futura, Praha, 29. 6. – 16. 9. 2018
Americká umělkyně Devon Dikeou se na výstavě Tricia Nixon: Summer of 1973 rozpomíná na to, co jí jako malé dívce ulpělo v paměti z léta roku 1973 ve státě Kentucky během tehdy začínající ropné krize. Dlouhé fronty aut čekající na poslední kapky černého zlata, zvonek přivolávající obsluhu benzínové stanice, prostý větrák namísto dnešní klimatizace, zvuky rádia, vypouklé zlaté zrcadlo a falešný krb. To vše doplňuje všudypřítomné vedro, o které se stará probíhající klimatická změna, takže lze beze zbytku kvitovat i načasování výstavy. Spíše než o instalaci se tak jedná o svého druhu vzpomínkový environment, jenž má v divákovi probudit asociace podobné těm, jaké zažívala Dikeou v Kentucky. Kontext ropné krize je samozřejmě přiléhavý – na nejrůznější podoby krize už jsme si v 21. století bezmála zvykli, přičemž ta klimatická už nějaký čas vysílá své první vlaštovky, které ohlašují blížící se bouři. S Devon Dikeou se tedy můžeme vcelku minimalistickou formou dostat na chvíli zpět do doby, jež spalováním fosilních paliv v mnohém předurčila naše osudy, protože ropa se tehdy ještě těšila všeobecné důvěře veřejnosti a její nedostatek měl potenciálně katastrofální důsledky. Možná se tím ale rýsuje i nový žánr, založený na nostalgii po době před rozvratem našich životních podmínek v dystopii antropocénu.
Martin Vrba
Ingmar Bergman
Sarabanda
ČRo Vltava 14. 7. 2018, režie Štěpán Pácl
Český rozhlas odvysílal na stanici Vltava premiéru rozhlasové hry Sarabanda, jež je adaptací vůbec posledního filmu, který v roce 2004 natočil Ingmar Bergman pro televizi. Letos svět slaví sté výročí Bergmanova narození, a adaptace tedy vznikla především jako pocta jednomu z nejoslavovanějších filmových režisérů historie. Režie se chopil Štěpán Pácl, který by se měl od ledna 2019 stát kmenovým režisérem brněnského Národního divadla, a hlavní roli zatrpklého starého umělce Johana svěřil Ladislavu Mrkvičkovi. V Sarabandě jako by se Bergman přibližoval Thomasu Bernhardovi. Společně s Marianne (v podání Taťjany Medvecké), která přijíždí navštívit svého bývalého manžela téměř třicet let poté, co se s ním rozešla kvůli jeho nevěře, nahlížíme do rodinných vztahů plných nepochopení. Nezhojená rána v jejím srdci se však při srovnání s nenávistí, která panuje mezi Johanem a jejich synem (Vladimír Javorský), jeví jako téměř nicotná oděrka. Obětí této nenávisti je především vnučka Karin (Klára Suchá): otec i dědeček si ji berou za rukojmí a očekávají od ní, že jim pomůže naplnit profesní ambice. Ona však nároky, které na ni oba stárnoucí umělci kladou, není schopna ani ochotna snášet a právě příjezd bývalé dědečkovy ženy jí dává novou sílu k odporu. Pácl hru koncipuje v původním komorním duchu, který zároveň umocňuje stísněnost prostoru ohraničeného záští mužských hrdinů.
Tereza Zubatá
Serpentwithfeet
Soil
CD, Secretly Canadian 2018
Debutové album Josiaha Wiseho, který si říká Serpentwithfeet, vychází dva roky po jeho oceňovaném EP Blisters. Už od první skladby Whisper je zjevné, nakolik Wiseho tvorbu ovlivnila doba jeho dětství a zejména skutečnost, že jeho otec provozoval křesťanské knihkupectví a matka řídila kostelní chór, v němž sám zpíval. Stejně jako Whisper je totiž i většina ostatních skladeb na albu plná gospelových vokálů, s nimiž si Wise za pomoci elektroniky různě pohrává, vytváří z nich melodické podkresy a minimalisticky je doplňuje dalšími zvuky. Ústřední vokál do tohoto mnohohlasí většinou šeptá texty, které jsou často milostnými vyznáními. Nutno zmínit, že Wise se otevřeně hlásí ke gay komunitě. Hlasově se pohybuje ve vyšších polohách a jeho projev tak působí křehce, skoro až žensky, přitom mu ale nechybí sebevědomí. Mezi vrcholy desky patří píseň Mourning Song, v níž křehký hlas rozmlouvá s hlubokým hlasem démona. Tři skladby na albu produkoval Clams Casino, který spolupracuje mimo jiné s rappery ASAP Rockym a Vincem Staplesem, ale také třeba s Lanou Del Rey. Šest tracků produkovala experimentátorka Katie Gately, přičemž třeba píseň Cherubim lehce připomíná skladby Antonyho Hegartyho ze skupiny Antony and the Johnsons, který stejně jako Serpentwithfeet vydává na labelu Secretly Canadian. Vzhledem k množství hudebních detailů se vyplatí poslouchat album v co nejlepší kvalitě na dobré aparatuře.
Jiří G. Růžička