Od dob otroctví poskytovala hudba utlačované afroamerické komunitě nezbytný prostor pro uchovávání identity a zároveň vždy obsahovala silný rezistenční potenciál. Ten začal být plně využíván v šedesátých letech, kdy se hudební tvorba stala důležitým nástrojem černošské emancipace a účinnou zbraní v boji proti rasismu.
Hudební publicistka Denise Sullivanová v knize Keep on Pushing: Black Power Music From Blues to Hip-Hop (Keep on Pushing. Černošská angažovaná hudba od blues po hip hop, 2011) tvrdí, že Amerika na konci šedesátých let zešílela. Válka ve Vietnamu, krvavé protesty a atentáty na vlivné osobnosti se neobešly bez kritických komentářů v umění. Afroamerická hudba ale nezačala být angažovaná až tehdy, její revolučnost byla přítomná už v jejích počátcích.
„Černošská existence je sama o sobě aktem rebelie, obzvlášť ve světě umění,“ píše na Pitchforku William C. Anderson, který kořeny černošských protestsongů spatřuje už ve zpěvech otroků. Jejich písně byly výrazem rezistence: vyjadřovaly a uchovávaly jejich násilně ukradenou identitu a lidskost a pomáhaly jim přenést se přes peklo každodennosti. Akcentovaná témata komunity, rodiny, kultury či strachu z Božího hněvu pronikla z černošské hudby – blues, spirituálu a gospelu – i do dalších žánrů. Stejně jako jsou základy celé infrastruktury Nového světa bytostně spojeny s prací milionů otroků, neboť jejich krev a pot byly „pohonem pro americkou mašinérii“, jak píše v bestselleru Between the World and Me (Mezi světem a mnou, 2015) Ta-Nehisi Coates, nelze ani „americkou kulturu“ vnímat bez konstitutivního vlivu Afroameričanů.
Jen v jazzu má černoch svobodu
„Amerika je hluboce zakořeněná v černošské kultuře, v jejích kolokvialismech, humoru, hudbě. Je ironické, že černoch, který může víc než kdokoli jiný prohlašovat americkou kulturu za vlastní, je perzekvován a utlačován. Že černoch, který byl svou existencí příkladem lidskosti, je nyní odměňován nelidskostí,“ stojí v bookletu desky saxofonisty Sonnyho Rollinse Freedom Suite, která vyšla v roce 1958, čtyři roky poté, co byla rasová segregace rozhodnutím v soudní kauze Brown versus školní rada Topeky prohlášena za protiústavní. Radikální Rollinsovo prohlášení doprovázelo hudbu, která měla rozšířením užité stupnice a variacemi ústřední melodie reprezentovat proces osvobození i na formální rovině. O něco dál došel ve stejném roce na albu Something Else Ornette Coleman, který využitím atonality a odmítnutím diatonické stupnice přispěl ke zrodu free jazzu. Tento subžánr jako by potvrzoval slova Malcolma X o tom, že jazz je jedinou oblastí americké kultury, v níž černoch zůstává skutečně svobodný.
Na Freedom Suite spolupracoval i bubeník Max Roach, který o dva roky později zkomponoval jedno ze zásadních alb černošské rezistence, nazvané We Insist!. Ústřední skladba Triptych: Prayer, Protest, Peace je duelem mezi Roachovými perkusemi a vokály praktikující muslimky Abbey Lincolnové. Její meditativní sténání postupně přechází v nekontrolovaný řev, což hudební kritici interpretovali jako odmítnutí filosofie nenásilí Martina Luthera Kinga, jako volání do boje, po němž teprve nastane zasloužený klid a mír. Na desce jako by se prolnula formální svobodomyslnost free jazzu s konkrétním radikalismem přímé akce.
Zrod Black Power
Po vraždě občanskoprávního aktivisty Medgara Everse v Jacksonu (Mississippi) v červnu roku 1963 a bombovém útoku Ku-klux-klanu v baptistickém kostele v alabamském Birminghamu o pár měsíců později, při němž zemřely čtyři černošské dívky, napsala zpěvačka a pianistka Nina Simone svou nejnekompromisnější píseň Mississippi Goddam. Během koncertu v newyorské Carnegie Hall v roce 1964 ji představila jako „znělku pro představení, které ještě nikdo nenapsal“. Revoluce podle ní neprobíhala proto, že aktivisté nebyli dostatečně radikální, a z toho důvodu silně sympatizovala s Černými pantery, neboť „ukázali mladým černochům, že nenásilí není jediný způsob protestu, že existuje i jiná cesta, jak se vypořádat s fyzickou a psychickou trýzní působenou bělochy“. Simone podle svých slov nikdy nezapomněla na to, že je žena s černou kůží v zemi, kde se samotný tento fakt může stát podnětem k vraždě, a proto v publiku vyhlížela tváře Afroameričanů a ujišťovala je, že hraje pouze pro ně.
Právě nahrávka z tohoto koncertu, která vyšla pod názvem Nina Simone in Concert (1964), je podle historičky Ruth Feldsteinové ukázkou vlivu idejí Black Power, jakkoli počátek samotného hnutí bývá spojován až s rokem 1966. V červnu toho roku se černošský student James Meredith rozhodl podniknout 220 mil dlouhý pochod z Memphisu v Tennessee do mississippského Jacksonu na protest proti pokračujícímu rasismu na americkém Jihu, ale hned druhý den byl postřelen jistým Aubreym Jamesem Norvellem. V pochodu místo zraněného Mereditha vedle dalších sympatizantů pokračoval i prominentní organizátor a aktivista Stokely Carmichael a byl to on, kdo v projevu před početným davem formuloval filosofii, již označil souslovím „black power“. Carmichael stál v čele organizace Student Nonviolent Coordinating Committee (Studentský koordinační výbor pro nenásilné akce), ale na rozdíl od Martina Luthera Kinga nechápal nenásilí jako základní princip, nýbrž jako dočasnou taktiku. I to však bylo pro určitou část příznivců hnutí málo, a proto na konci roku 1966 Huey P. Newton a Bobby Seale založili frakci Černých panterů, která se primárně soustředila na ochranu černošské komunity před násilím rasistických spolků a policie.
Panteři se odlišovali například od černých nacionalistů svou otevřeností a diverzitou. Oproti Amirimu Barakovi, intelektuálovi z řad nacionalistů, jenž upřednostňoval černošské blues a jazz, se Newton nebránil například poslechu Boba Dylana. Mezi Černými pantery byla řada umělců a nějaký čas měli i vlastní kapelu The Lumpen. Přestože se jednotlivé frakce lišily v dílčích projevech či taktikách, společným zájmem bylo probouzení kolektivního černošského sebeuvědomění. V té době stále ještě do jisté míry přetrvával optimismus, vyjádřený například v písni Change is Gonna Come od Sama Cookea z roku 1963, ale množství rasových nepokojů po celé zemi, vraždy Martina Luthera Kinga a Roberta Kennedyho v roce 1968 a pokračující válka ve Vietnamu přispěly ke krutému vystřízlivění.
Promarněné příležitosti
Vedle bojovné písně Mississippi Goddam vypovídaly o charakteru doby skladby jako Say it Loud! I’m Black and I’m Proud (1968) Jamese Browna, Message from a Black Man (1970) od Temptations nebo otevřeně konfrontační Don’t Call Me Nigger, Whitey (1969) od Sly and the Family Stone či Wake Up, Niggers (1970) protorapového uskupení The Last Poets. Řada písní zdůrazňovala individuální vztahy mezi bělochy a černochy, ale i institucionální problémy, jako jsou chudoba na předměstích nebo katastrofální podmínky v podfinancovaných školách. Často měly mobilizační potenciál, na čemž se podíleli i černošští DJové, kteří v lokálních rádiích informovali své posluchače o detailech pochodů, poskytovali prostor k vyjádření intelektuálům a poté se sami přidávali k pouličním protestům.
Nina Simone zůstala i v dalších letech angažovaná, nicméně v roce 1970 prý ztratila víru v aktivismus, jelikož hnutí nebylo semknuté a revoluce byla stále v nedohlednu. „Optimisté hovoří o změnách, kterých jsme dosáhli, ale já viděla pouze promarněné příležitosti,“ píše ve své autobiografii I Put a Spell on You z roku 1992. Nejde však jen o optimistickou perspektivu – mnoho sociálních vědců se shoduje v tom, že iniciativa Black Power vytvořila model, který posléze následovala hnutí za práva žen, gayů, etnických minorit, handicapovaných, seniorů a spousty dalších. Určité revoluční napětí bylo v afroamerické hudbě cítit vždy, radikální hudba šedesátých a sedmdesátých let ovšem nebývalým způsobem přispěla k sebeuvědomění i sebevědomí utlačované komunity a její odkaz je stále živý.
Autor je publicista a překladatel.