No place for hate

Ve filmu BlacKkKlansman, inspirovaném těžko uvěřitelným, nicméně skutečným příběhem, se černošský policista Ron Stallworth rozhodne infiltrovat Ku­-klux­-klan. Podobně Spike Lee již tři desetiletí odmítá natáčet jen „rasové filmy“, jako jsou černošské komedie nebo sociální dramata z ghetta, a vnáší své nepohodlné politické názory do Hollywoodu. V minulosti už jako podkladu k sociopolitickému komentování americké přítomnosti využil životopisného snímku (Malcolm X, 1992), sportovního dramatu (Nejlepší hráč, He Got Game, 1998) nebo heist filmu (Spojenec, Inside Man, 2006). BlacKkKlansman přejímá, přepracovává a brechtovskými postupy ozvláštňuje konvence policejních kriminálek či buddy movies a současně se kriticky vypořádává s odkazem blaxploitation filmů. Lee tak pokračuje v tažení, jehož cílem je demarginalizace ústředních kulturních a politických témat afroamerické komunity a zprostředkování životní zkušenosti minority většinovému publiku.

Bůh žehnej bílé Americe

Aby mohl v sedmdesátých letech nastoupit na policejní oddělení v Colorado Springs, musí Ron Stallworth absolvovat přijímací rozhovor plný otázek, které jsou doslova na tělo. Jde o první z mnoha nepříjemných konfrontací, které ho nutí k reflexi a rekonstituci vlastní identity. V reakci na všudypřítomné pochyby, předsudky a ponižování se z řadového strážníka postupně mění v sebevědomého obhájce práv všech „černých bratrů a sester“. Podobným přerodem ve druhé polovině filmu projde i jeho kolega Flip Zimmerman, kterého antisemitské útoky vyprovokují k tomu, aby přijal a začal hájit své židovství.

Oba muži spojí síly poté, co Stallworth pro ukrácení dlouhé chvíle zatelefonuje do lokální pobočky Ku­-klux­-klanu, přičemž předstírá zájem o její aktivity. Po několika dalších telefonátech zakončených pozdravem „Bůh žehnej bílé Americe“ přichází od klanu nabídka členství. Zatímco na dálku může roli bílého jižanského burana díky znalosti slovníku svých utlačovatelů nadále ztvárňovat Stallworth, naživo za něj zaskakuje Flip. Ten ovšem coby Žid rovněž nemá jistotu, zda pro něj setkání s ozbrojenými, podezřívavými a psychicky labilními vyznavači bílé síly nebude fatální. Tón filmu tak v tradici Leeho energického, sympaticky neukázněného stylu často znenadání přechází od absurdní komedie k mrazivému thrilleru (například po odhalení, že Flipovi noví „kamarádi“ používají ke cvičné střelbě plechové terče v podobě černoušků).

Vytváření bubáků

Spojení nesourodých hrdinů, z nichž jeden je běloch a druhý černoch, jeden horlivý a druhý odměřený, kromě vytváření komických situací vyjadřuje ústřední myšlenku filmu: pokud je našim společným cílem boj proti nenávisti, na povaze, barvě kůže, náboženském vyznání ani metodě nesejde. Ke stejnému poznání směřuje i Stallworthovo sbližování s Patrice, předsedkyní aktivistické organizace Black Student Union, podle které lze spravedlivé distribuce moci dosáhnout jedině revolucí. Stallworth je oproti tomu přesvědčen, že systém lze změnit i zevnitř. Lee přitom ani jedno ze stanovisek neupřednostňuje – ostatně už do závěrečných titulků svého průlomového dramatu Jednej správně (Do the Right Thing, 1989) zařadil jak citát Martina Luthera Kinga, tak výrok Malcolma X.

Přes poměrně tradiční, divácky vstřícnou výstavbu příběhu je zřejmé, že Leemu žánrový rámec stylizované detektivky s obřími afry, zvonovými kalhotami a split screeny slouží především k rozmáchlé výpovědi o cyklickém opakování vln nenávisti vůči určitým skupinám obyvatelstva. Řada scén, které se z hlediska příběhu mohou jevit zbytečné nebo zbytečně dlouhé, plní především funkci argumentů v diskusi. Kontrasty a paralely mezi nimi přitom nejsou vytvářeny pouze slovně, ale také stylistickými postupy, jež vyjadřují střety jak mezi jednotlivými komunitami, jako jsou policie, hnutí Black Power či Ku­-klux­-klan, tak uvnitř nich. Film, který se čistě na základě dialogů může jevit jako poněkud doslovný a redukcionistický, je díky tomu neobyčejně komplexní rozpravou o nelehkém hledání společné řeči.

Scénář, napsaný na základě Stallworthových pamětí, věnuje zvláštní pozornost tomu, jak jazyk utváří naši identitu a určuje, co smí být řečeno a vykonáno. Když je například Stallworthovi přidělena podřadná práce v kartotéce, odmítá přijmout slovník svého rasistického kolegy a na výzvu, aby mu našel „spis jednoho ksindla“, nereaguje. Stejně tak protestuje, když Patrice označuje všechny policajty za „chlupatý“. Z vlastní zkušenosti dobře ví, že volba slov může napomáhat umělému vytváření bubáků a následné legitimizaci násilí.

Také vstupenkou do Ku­-klux­-klanu je znalost jazykového kódu bílých šovinistů – bohatá zásoba hanlivých označení pro Afroameričany, Židy, homosexuály, komunisty a další skupiny, které prý na svých spikleneckých setkáních plánují kolonizaci bílé Ameriky. K získání moci je ovšem z jazyka uzavřené skupiny třeba udělat masovou záležitost – proniknout do mediálního prostoru a ovládnout sdělovací prostředky, s jejichž pomocí lze stanovovat diskurs a využívat jeho performativní moci. V nejpodvratnějších scénách filmu Lee demonstruje, jaký vliv měl na šíření nenávisti a umělé vytváření nepřátel Hollywood. Politický aktivista Kwame Ture uvádí, jak v něm filmy s Tarzanem podněcovaly nenávist k vlastní rase, pamětník v podání Harryho Belafonta, ikony boje za práva Afroameričanů, během setkání se studenty vzpomíná na brutální lynčování teenagera Jesseho Washingtona v květnu 1916, což je prokládáno záběry z Griffithova nechvalně proslulého Zrození národa (Birth of a Nation, 1915), jehož uvedení prokazatelně vedlo k posílení pozice Ku­-klux­-klanu.

Čas pro diskusi vypršel

Úvodní záběr si BlacKkKlansman pro změnu vypůjčil z epické romance Jih proti Severu (Gone with the Wind, 1939), mytologizující konfederační armádu a černochům jednoznačně přisuzující podřízenou pozici. Silný mediálně kritický náboj má též krátký instruktážní film, v němž Alec Baldwin coby doktor nesoucí příjmení prominentního jižanského generála Beauregarda varuje před židovským spiknutím a míšením ras. Pro analytický přístup Leeho snímku je příznačné, že kromě výsledného pamfletu vidíme také nepovedené záběry z natáčení, které odkrývají nízký intelekt a vnitřní nejistotu Baldwinovy postavy, jež svou rétorikou připomíná konspirátora Alexe Jonese i současného amerického prezidenta.

Ke skutečnosti, že „Agent Orange“, jak Lee dnešního vůdce USA nazývá, svou politickou agendu založil na stejném typu nesnášenlivosti, jaká charakterizuje Ku­-klux­-klan, odkazují i parafráze některých jeho výroků („Make America great again“, „America first“) nebo dialog o tom, že lidé jako David Duke, „velký čaroděj Ku­-klux­-klanu“, časem promění nenávist vůči menšinám v politický mainstream. Četnost a nápadnost těchto narážek dělá z BlacKkKlansmana úderné politické prohlášení.

Film dává jasně najevo, že čas pro diskusi už vypršel a je třeba začít jednat. Těm, kterým by to nebylo jasné ze skeptického zakončení Stallworthova příběhu, je určen dovětek tvořený záběry z loňské tragédie v Charlottesville, kde dvacetiletý neonacista najel autem do skupiny ­protestující ­proti pravicovému extremismu, zranil na dvě desítky lidí a zabil dvaatřicetiletou právní asistentku Heather Heyerovou. Leeho společensky uvědomělá žánrovka sice upozorňuje na důležitost mediální gramotnosti a vyzývá nás, abychom přemýšleli nad slovy, kterými pojmenováváme skutečnost, ovšem sdělení pod fotografií Heyerové, které snímek uzavírá, by mělo být srozumitelné i člověku s minimálním vzděláním a slovní zásobou na úrovni osmiletého dítěte: „No ­place for hate.“

Autor je filmový publicista.