Producenti a dlouhodobí spolupracovníci Sinjin Hawke a Zora Jones, kteří vystoupí na festivalu Unsound v Krakově, nahráli první společnou desku. Sedm skladeb, jež mají ambici načrtnout další směřování soudobé elektronické klubové hudby, vychází – poněkud paradoxně – na vinylu.
Tvůrčí tandem producentů elektronické hudby Sinjin Hawke a Zora Jones, kteří v roce 2014 založili audiovizuální platformu Fractal Fantasy, vydal první společnou desku, vinyl Vicious Circles. Zvuk minialba, jež vyšlo na labelu Planet Mu, si ani v natolik propojeném a zaměnitelném prostředí, jakým je současná globální klubová hudba, s ničím nespletete. Jedinečná je i futuristická vizuální prezentace tvorby dua, jež by sama o sobě mohla posloužit jako argument proti tezím o orientaci dnešní taneční hudby na retro.
Power couple
Tvůrčí spolupráce obou umělců začala na počátku druhé dekády nového tisíciletí, kdy student hudební technologie Sinjin Hawke pořádal v Montrealu, kde tehdy žil, klubové noci a pomalu si budoval věhlas svými bootlegy a remixy. Zora Jones, původem z Rakouska, v té době studovala v Barceloně, kde se také tento budoucí „silný pár“ klubové hudby poprvé setkal. Hawke se posléze do Barcelony přestěhoval a od té doby se z obou producentů a DJů stala nerozlučná dvojice. Ještě předtím se však Hawke stihl etablovat v tehdy bujícím beatovém maximalismu, kterému vévodila jména jako Hudson Mohawke nebo Rustie. Hawkeova tvorba koneckonců v začátcích – především na EP Lights (2011) – místy zmíněné mohykány taneční scény připomínala stadionovými aranžemi, syntezátorovými riffy nebo dunivými trapovými rytmy. Už tehdy ale obsahovala některé z budoucích typických prvků Hawkeova stylu – především epickou dechovou složku a bezmála chorálové využití vokálních samplů. Hawkeovo působení v té době však bylo výjimečné ještě z jednoho důvodu: na rozdíl od svých kolegů, z nichž se značná část rekrutovala z řad turntablistů, Hawke vystupoval s čistě hardwarovým setem. Tento druh živého hraní si sice osvojila řada techno producentů, ale u hudby postavené na rapovém půdorysu šlo o unikát.
K zásadnímu odlišení Hawkeovy tvorby ovšem nepřispěl zvuk, ale obraz založený na počítačové animaci. Nešlo o náhodu. Hawkeův otec Duncan Brinsmead, který je mimochodem sám školený hudebník, patřil ve své době k průkopníkům 3D animace a jeho CGI simulace skutečného prostředí stály u základu mnoha pozdějších patentů využívaných ve filmovém průmyslu. Jedno z jeho průkopnických videí neslo název Fractal Fantasy.
Sedm bodů
Tento název Hawke a Jones použili pro pojmenování své audiovizuální platformy, prezentující novou vizi klubové hudby formou animací, interaktivních vizualizací a různých kodérských experimentů. Skladby, na kterých se podílela i řada spřízněných tvůrců, jako jsou L-Vis 1990, MikeQ nebo DJ Taye z kolektivu Teklife, se ale od starších tracků, pod kterými byli Hawke a Jones podepsaní, celkem rapidně lišily. Nastoupil tvrdší, minimalističtější a zároveň mnohem funkčněji pojatý zvuk a navíc se každá z „fraktálních“ skladeb nějak točila kolem motivu z oblasti sci-fi nebo aplikované fyziky. Jednou ve stejnojmenném tracku probublávala suspenze Ferrofluid, jindy jsme sledovali pohyb elementární částice Neutrino.
Kromě inovativní vizuální stránky (do značné míry vycházející z práce Hawkeova otce) ovšem všechny tracky spojovala i jejich nedostupnost – což v prostředí klubové hudby zavání elitářstvím, spojovaným s dubplatey a VIP tracky pro hrstku vyvolených. V tomto případě však šlo o to, že skladby z produkce Fractal Fantasy byly koncipovány jako komplexní audiovizuální díla. I tak se ale série s názvem Visceral Minds nakonec, díky velkému zájmu ze strany klubového publika, dočkala vydání samostatné hudební stopy, a dokonce pokračování, které vloni doplnilo seznam hostujících umělců o jména jako Murlo, Jlin nebo DVA. Bez ohledu na hostující umělce ale všechny tracky nesou sonickou charakteristiku Fractal Fantasy – orchestrální epičnost, futuristickou zvukovou škálu a rytmy vycházející ze stylů, jako jsou New Jersey, Baltimore club nebo chicagský juke, i z globálních perkusivních konstrukcí labelu Night Slugs. Dosud nejnekompromisnější ukázkou tohoto originálního zvuku je Hawkeův dlouhohrající debut First Opus (2017) – deska, která prý z velké části vznikla při práci na albu Kanyeho Westa The Life of Pablo (2016), k níž byl Hawke přizván coby externí producent.
Ač pod ním není podepsaná, na zvuku Hawkeova „prvního opusu“ se zásadně podílela i Zora Jones. Přesto je prvním společným releasem dvojice až letošní EP Vicious Circles, shrnující jejich sonickou filosofii do sedmi ucelených bodů. Mimochodem, je to jejich vůbec první vinyl – čímž tvůrci, kteří dosud mířili daleko vpřed, paradoxně učinili krok zpět k archaickému médiu.
Autor je publicista.
Sinjin Hawke & Zora Jones: Vicious Circles. Planet Mu 2018.