Star Wars reloaded

Rian Johnson se jako režisér a hlavní scenárista v Posledním z Jediů pokusil o sebereflexivní komentář k fenoménu Star Wars, jakožto nejmasovější filmové franšíze a nejcitovanějšímu popkulturnímu fenoménu moderní doby. Jeho přístup k zavedenému univerzu sice samozřejmě nepředstavuje sžíravou kritiku současného hollywoodského systému produkujícího blockbusterové prefabrikáty, přesto se Johnsonovi otázku po smysluplnosti další trilogie Star Wars podařilo funkčně transformovat do jedné z linií zápletky. Ta je vystavěna okolo tématu oprávněnosti zachování řádu rytířů Jedi coby majáku naděje pro nastupující generaci. Poslední z Jediů sice není tak vyvážený jako předchozí Síla se probouzí (The Force Awakens, 2015; recenze v A2 č. 2/2016), zato ale k tomuto dílu, který byl často kritizován jako remake první epizody z roku 1977, tvoří překvapivou antitezi.

Pryč s relikty minulosti

Ve filmu Síla se probouzí se J. J. Abramsovi, který se už v roce 2009 zasloužil o úspěšný restart jiné vesmírné ságy, totiž Star Treku (Star Trek, 2009; recenze v A2 č. 12/2009), podařilo svět Star Wars aktualizovat pro mladší generaci diváků, jež původní ságu neznala, a zároveň dokázal probudit nostalgii z důvěrně známého ve starších fanoušcích, kteří ještě cítili nepříjemnou pachuť po prequelové trilogii duchovního otce série George Lucase. Abrams dovedl zpracovat ikonické rekvizity i vizuální motivy tak, aby evokovaly původní trilogii, a přitom působily inovativně. I když je děj z velké části variací prvního dílu Nová naděje (A New Hope, 1977), Abrams své dílo ozvláštnil třeba o perspektivu řadového stormtroopera. Johnson se ovšem vůči diváckému očekávání nastavenému v předešlém dílu vymezil a spoustu Abramsem zavedených rafinovaných aktualizací původní trilogie se rozhodl destruovat.

Jedním z prvních aktů destrukce je zničení „darthvaderovské“ helmy Sitha Kylo Rena, jež nejen maskovala jeho mladistvou tvář a vnitřní rozervanost, ale také mu dodávala hrůzostrašnosti tím, že odkazovala k jeho dědečkovi Vaderovi. V Posledním z Jediů ovšem chce být Kylo Ren víc než imitace svého zlodušského předka – a podobně chce Johnson ze svého dílu vypreparovat i jiné ikonické relikty minulosti. Nebrání se sice nostalgickému pomrkávání po fanoušcích série, ale vždy tak činí s vědomou nadsázkou a neupadá do samoúčelného odkazování či parafrázování. Hvězdný koráb Millenium Falcon je sice i v Posledním z Jediů předmětem nostalgického obdivu, ale později je „znesvěcen“ komickými tučňákovitými živočichy. Podobně Luke Skywalker s odporem zahazuje svůj světelný meč a zesměšňuje scénu, jež měla představovat triumfální návrat legendárního rytíře Jedi.

Chyby stáří

Neochota Luka Skywalkera vychovat novou generaci Jediů přitom úzce koresponduje s tázáním po významu produkování stále dalších dílů Star Wars. Otázka, zda má ­smysl trénovat nové Jedie a podstupovat riziko, že budou opakovat chyby svých předchůdců, se dá vykládat i tak, zda další snímek nebude jen nepotřebnou recyklací minulosti, zda vůbec dokáže obhájit svoji existenci. Kladnou, ač nepříliš herecky přesvědčivou odpověď nabízí postava Rey, mladé adeptky Řádu Jedi, s níž se může identifikovat generace nejmladších diváků, toužících znovu prožívat pohádku o nástrahách a nebezpečí pádu na temnou stranu Síly. Když Rey sestupuje do jeskyně temné Síly na ostrově Jediů hledat sebe samu a své rodiče, je rozložena do nekonečného počtu vlastních kopií a následně se dočká opět pouze konfrontace s odrazem sebe samé. Kromě mnoha psychologických interpretací lze tuto symbolickou scénu číst také jako reflexi hrozby, že unifikovaná série bude donekonečna replikovat samu sebe. Poučit se však dokáže nejen Rey, ale, jak se zdá, i režisér. Oproti šokující páté epizodě Impérium vrací úder (The Empire Strikes Back, 1980), v níž se Luke Skywalker dozvídá, že Darth Vader je jeho otec, a o níž se část diváků domnívala, že ji bude Johnson kopírovat, dostává Rey na otázku po svých rodičích velice civilní odpověď: byli to nýmandi, kteří svou dceru prodali, aby měli na alkohol.

V druhé lekci, kterou se nakonec rozhodne nadané Rey dát, zpochybňuje Skywalker úlohu pedagoga, kterou se na sebe rozhodl převzít poté, co nastolil v galaxii mír a stal se legendou. Zatímco motiv Jedie, který zklamal do něj vloženou naději, se ve Star Wars objevil několikrát, hrdinství a s ním spjatý status žijící legendy se doposud neproblematizoval. Chybování bylo v dosavadní sérii vždy spjato především s mládím a tematizovalo se zejména jako balancování na hraně temné a světlé Síly. Až starý Skywalker představuje hrdinu, který otevřeně přiznává vlastní selhání. Lidstvo by se podle něj mělo bez podobných, dějinami oslavovaných postav obejít, protože jejich chyby mohou mít katastrofické důsledky. I proto se Skywalker vysmívá ­Reyině představě, že sám dokáže zastavit celou nepřátelskou armádu. A když se jí nakonec skutečně postaví, využije k jejímu poražení doslova iluzi.

Lekce selhání

Interpretačně bohatá je i scéna, v níž lekci dostane sám Skywalker, a to od svého bývalého mistra Yody. Když chce zamezit pokračování linie Jediů tím, že zničí svatyni ukrývající posvátné knihy náboženství Jediů, Yoda ho v jeho záměru zlomyslně předběhne. Dává tím najevo nesprávnost domněnky, že kontinuita řádu Jedi je závislá na přesném dodržování psaného kánonu, který pro fanoušky představuje až nábožně adorovaná původní trilogie. Hlavní Yodovo poselství, relevantní jak pro děj, tak pro metarovinu celé série, pak představuje rada, že k nejcennějším zkušenostem, které může učitel předat žákovi, je vlastní selhání. Jednou z takových poučných lekcí pro Lucasovy elévy Abramse a Johnsona, kteří na Star Wars vyrůstali, tak mohla být i všeobecně odmítaná druhá trilogie, natočená jejich mentorem.

Johnson proto neváhá obohatit svůj film nejen o častější užívání humoru, ale i o nové stylové prvky, které jsou ve formálním univerzu Hvězdných válek (nikoli v kinematografii jako takové) novátorské. Ve scénách, kde by jiní využívali opulentní digitální efekty, si Johnson vystačí s elementárními možnostmi střihové skladby, ať už jde o dálkovou komunikaci napříč vesmírem mezi Rey a Kylem, kterou ustanovuje pouze zvuk a návaznost prostřednictvím pohledu postav v záběru, či Reyin prožitek Síly a její rovnováhy, při jehož ztvárnění si Johnson vypomáhá banální poetickou montáží. Klíčovou scénu z minulosti Kyla a Skywalkera zase režisér prezentuje ve třech různých varian­tách skrze nespolehlivé vypravěče.

Styl filmu Johnson nicméně nerozbíjí natolik, aby dojem ze světa Star Wars nezůstal jednotný. Blockbustery založené na zavedené značce musí dodržovat daná pravidla, a ani výrazněji autorští režiséři než Johnson či Abrams si nemohou dovolit libovolně je měnit. Proto je třeba vytvořit odlehčující linii s nevýraznými postavami z předchozího dílu, která pomůže filmu dosáhnout na dvouapůlhodinovou stopáž, pro dnešní blockbustery již standardní. Johnsonovo vymezování se vůči předchozímu dílu Síla se probouzí tak nakonec neústí v novou syntézu, která by film výrazně vyčleňovala z mainstreamové hollywoodské tvorby. To je stvrzeno scénou, v níž Rey s Kylem sice společně přemohou šablonovitého Lorda Snoka, ale nakonec nedojde k jejich vzájemnému spojení, které by eliminovalo dosavadní binární dělení na temnou a světlou stranu. Nové Star Wars ve výsledku nenabízejí natolik revizionistický pohled na dosavadní fikční vesmír, aby nakonec nešlo o archetypální producentský příběh o maximálním vytěžení zavedené umělecké značky. Je ovšem příjemné vidět, že se autoři snaží vyprávět příběh, který celý tento proces komentuje.

Autor je filmový publicista a střihač.