eskalátor

Nárůst zájmu o cestování vlakem, podpořený navíc vládními slevami pro studenty a důchodce, byl už neúnosný. Zřejmě proto v polovině září České dráhy zničehonic zrušily oblíbené a levné „Včasné“ jízdenky a nahradily je – avšak pouze zčásti – „SuperAkčními“ jízdenkami. Změnu si prý vyžádala metodika výpočtu nových sociálních slev. Některé relace tak zdražily až na dvojnásobek. Po vlně mediální kritiky sice národní dopravce na exponovaných trasách opět zlevnil, slevu ale dráhy nabízejí hlavně tam, kde zuří konkurence, ať už železniční nebo autobusová. Ta ovšem funguje jen mezi velkými městy, kde koneckonců žije i „ekonomicky silnější“ obyvatelstvo. K výhodě lepšího spojení se tak přidává výhoda levnějšího lístku: dojet do Prahy ze Semil je dnes už nejen pomalejší, ale i dražší než z dvakrát vzdálenější Olomouce. Zkrátka: čím dál míň veřejná služba, čím dál víc byznys. Není to ale jen vizitka Českých drah, ty jsou k tržnímu chování víceméně nuceny. Za prostředí na české železnici odpovídá především ministerstvo dopravy – a hnutí, které ho pátým rokem řídí.

M. Špína

 

V předvolebním čase se opět projevuje teror politického marketingu a kulturního úpadku, který stíhá další generaci lidských bytostí. Můžeme se spravedlivě rozhořčit nad postfašistickou mobilizací, zasmát se dechovce KSČM, číslu na Andreje, TOP 09 opět zachraňující demokracii, přesvědčivému „jasněééé“ ČSSD a smutnit z mizerných vyhlídek většiny sympatických subjektů. Předvolební materiá­­ly jsou však pozoruhodné svými ideologickými obsahy. V tomto směru si ceňme sloganu ODS „Planetu z Prahy neochladíme“. Je tomu více než deset let, co na sjezdu ODS vystoupil pozdější ministr životního prostředí Tomáš Chalupa a shrnul ideologii této letité strany. Obsah jeho projevu umístil „ódéesku“ mezi produkty východoevropské transformace; mezi strany, které spojily odpor k přerozdělování s centralismem, divokou kapitalistickou akumulaci s nacionalismem, zaříkávání se svobodou s policejním státem, odpor k občanské společnosti s fetišem velkoprůmyslu. Nyní, po letech, lze výraznější posun spatřit právě v klimatickém nihilismu. V postoji, v němž se snoubí apatie a nechuť vyrovnat se s důsledky vlastního jednání s dětinskou radostí z nastávající zkázy: párty skončila, ale proč si nedat ještě pár panáků. „Strana svobody“ byla vždy především stranou svobody zanechat po sobě spoušť. Nyní to alespoň neskrývá.

A. Handl

 

Andrej Babiš se nikdy nemýlí. Může se ale mýlit jeho PR tým. Hromy a blesky liberálních hlídačů pravdy se snesly na hlavu českého premiéra jen chvíli poté, co komentář dalajlámy k uprchlíkům v Evropě očesal na facebooku o původní výzvu k jejich přijetí. Babišovi nádeníci pod vedením Marka Prchala se ve své snaze podpořit odmítnutí padesáti syrských sirotků pokusili – i když s nádechem podvodné manipulace – zmást své ideologické nepřátele. Vykastrovaná ikona, která v minulosti vládla polofeudálnímu zřízení, obvykle říká, co každý potřebuje slyšet. Pokud tibetský duchovní vůdce vyjádří skutečnou myšlenku, třeba že se považuje za marxistu, bývají jeho milovníci na pochybách, zdali si jen nedělá legraci. Tentokrát se však chybička vloudila odjinud. Prchalovi by asi u nejvyššího nepomohlo ani omluvit své duševní klopýtnutí jako pochopitelný důsledek pracovního přetížení, přece jen vede každodenní volební kampaň už přes pět let. Babišovy voliče by ovšem mohl uchlácholit dalším výmyslem: třeba že chce dalajláma duchovní svět řídit jako firmu.

M. Veselá

 

Před dvěma lety jsem docela náhodou potkal v jedné brněnské kavárně tehdejšího ministra zahraničí Lubomíra Zaorálka. Jezdil jsem tou dobou často do války na východ Ukrajiny a už dlouho mi visela v hlavě jedna otázka. Na obou stranách ukrajinské fronty jsem měl dobrou pozici. Na území kontrolovaném ukrajinskou vládou ve mně viděli zástupce vysněné Evropské unie, navíc ze země se zkušeností osmašedesátého, která jim nápadně připomínala dnešní osud Ukrajiny. Ruskem podporovaní separatisté mi v kontrastu k Polsku připisovali zdrženlivost od ukvapených intervencí a upřímnou snahu pomoci. Ztělesňoval jim ji například Člověk v tísni, který na Donbase „pomáhá a nekecá“. Zeptal jsem se proto pana ministra, proč s naší pozicí ve východní Evropě nevznikly místo Minských dohod, upravujících příměří na východě Ukrajiny, spíše Pražské dohody. „Poslední diktátor v Evropě,“ jak se zatím ještě stále říká běloruskému prezidentu Lukašenkovi, by tak nemohl prodávat diktátorství jako nostalgické retro a Česká republika by mohla nesměle oťukávat svět v místech, ve kterých není paralyzována strachem z neznámého. „Musím říct, že nás to ani nenapadlo,“ odpověděl mi Zaorálek a spustil sérii výmluv o tom, jak Andrej Babiš a Miloš Zeman dělají Česko nečitelným a nečitelná země nemůže dělat aktivní diplomacii. Před pár dny jsem četl v Právu rozhovor (psalo se v něm i cosi o padesáti dětech a přizdisráčství), ve kterém si Babiš liboval, jak jej začala bavit zahraniční politika. Před nedávnem prakticky zrušil post ministra zahraničí, který měl náležet jednomu z posledních sociál­ních demokratů uvnitř ČSSD, a teď se chválil, že za pouhého půl roku stihl v tandemu s Viktorem Orbánem zrušit evropské uprchlické kvóty, a izolovat tak Česko od okolního světa ještě trochu víc. Sociální demokraté nám během své poslední vlády dopřáli neocenitelnou zkušenost. Ukázali, kam to může vést, když vlastní konstruktivní odpověď na výzvy nahradí výmluvy na nepřízeň prostředí, prokládané bezpohlavním spoléháním na kurs silnějších partnerů. V takovém případě se může stát, že se občané přestanou cítit v mezinárodních vodách u kormidla, vlny zahraničního dění nás převrhnou a vzápětí půjdeme ke dnu i doma.

V. Boháč