Brzy uplyne osm let od doby, kdy se na Blízkém východě zvedla revoluční vlna eufemisticky nazývaná „arabské jaro“, která na svém počátku vzbudila nemalé naděje na demokratickou transformaci arabského světa. Výsledek je známý: v Egyptě byla po řadě peripetií restaurována diktatura v posílené formě, v Sýrii pomalu směřuje ke konci brutální konflikt se stovkami tisíc obětí, Libye je zhrouceným státem, ovládaným konkurenčními milicemi, na Bahrajnu byl udržen stávající řád za pomoci saúdských tanků, zatímco Jemen krvácí a hladoví pod Saúdy vedenou vojenskou intervencí bez většího zájmu světové veřejnosti. Pouze Tunisko se vymyká této katastrofální bilanci, byť jeho relativně úspěšný přechod k demokracii kazí vážné ekonomické problémy. Nelze se divit, že se řada arabských intelektuálů a komentátorů k tématu „arabského jara“ a k analýze příčin jeho nezdaru neustále vrací. Naposledy tak učinila libanonská akademička a liberální politička Muná Fajjád ve svém textu pro deník an-Nahár z 16. září, nazvaném Poučení z arabských revolucí. V příspěvku se autorka snaží zasadit arabskou revoluční vlnu do širšího kontextu úspěšných i neúspěšných revolucí, převratů a lidových protestů v průběhu historie a zvláště pak v moderní době. Následuje rozbor důvodů selhání revolucionářů v Egyptě a Sýrii a naopak jejich úspěchu v Tunisku. Jádro autorčiny úvahy spočívá v názoru, že „arabské jaro“ navzdory výše zmíněnému nelze hodnotit jako jednoznačnou prohru, ale spíše jako jednu z klíčových a dosud neuzavřených etap dějin arabského světa. Tak jako francouzská revoluce pouze odstartovala několik desetiletí plných převratů, válek a dočasného obnovení monarchie, i arabské revoluce byly jen první fází dlouhého procesu změny s nejistým výsledkem, domnívá se Muná Fajjád.
Před několika dny si svět připomněl pětadvacáté výročí uzavření mírové dohody mezi Palestinci a Izraelci v Oslu. Dohoda byla prvním krokem v procesu, jehož výsledkem měl být konec jednoho z nejsložitějších konfliktů moderní historie a ustavení nezávislého palestinského státu v sousedství Izraele. Většina komentátorů – lhostejno, jakého původu či názorové orientace – se shoduje, že Palestinci za poslední čtvrtstoletí nebyli svému národnímu snu nikdy tak vzdáleni, jako jsou dnes. Výjimkou není ani známý palestinský novinář žijící v Libanonu Džihád al-Cházin, který se tématu věnuje ve svém článku Palestinci čelí nové nakbě pro panarabský list al-Haját ze 16. září. Nakba – arabský výraz pro pohromu či katastrofu – v palestinském chápání označuje národní tragédii započatou vznikem Státu Izrael, který vyhnal Palestince z jejich země a zbavil je jejich legitimních práv. V současnosti se dle Cházina stav věcí vrací opět k tomuto mimořádně traumatickému počátku. Izrael má nejpravicovější vládu ve svých dějinách, vedenou válečným zločincem Benjaminem Netanjahuem, který v rozporu s mezinárodním právem dále zabírá palestinskou půdu a buduje ilegální židovské osady na Západním břehu. K tomu má bezpodmínečnou podporu amerického prezidenta Donalda Trumpa, který se již ani nesnaží budit zdání neutrality a podniká sérii jednostranných proizraelských kroků. Bez viny pak podle autora není ani palestinské vedení v čele s prezidentem Mahmúdem Abbásem, jenž si ve své funkci počíná jako diktátor a sebral Palestincům veškeré naděje na lepší život. Jediné východisko spatřuje Džihád al-Cházin v zahájení nové intifády – národního povstání –, která v ideálním případě přivede v Izraeli k moci umírněnější vedení, s nímž budou Palestinci a jejich noví reprezentanti moci uzavřít mír a ustavit svůj nezávislý stát na necelé čtvrtině území historické Palestiny.
Egyptský soud v první polovině září potvrdil rozsudky smrti pro 75 účastníků protestů proti vojenské vládě, která v létě 2013 s podporou nemalé části Egypťanů svrhla demokraticky zvoleného prezidenta Muhammada Mursího a vládu Muslimského bratrstva. Mezi odsouzenými jsou nejenom islamističtí prominenti a jejich příznivci, ale také novináři, kteří informovali o masakru více než osmi set protestujících v mešitě Rábi’y al-Adawíji ze srpna toho roku. Potvrzení rozsudku smrti se bezprostředně setkalo s odsouzením ze strany Amnesty International a dalších mezinárodních organizací s tím, že jde o „parodii na spravedlnost“. V egyptském oficiálním tisku byly tyto výtky přijaty se značnou nevolí. Mezi jinými na ně na stránkách provládního deníku al-Ahrám reagoval 14. září Ahmad Músá v komentáři nazvaném Egypt nestojí o vaše lekce. Músá jednoznačně odmítá kritiku, která dle jeho názoru zcela přehlíží zločiny teroristů a přívrženců Muslimského bratrstva (přičemž tyto dvě kategorie chápe jako v zásadě totožné). Ze zahraničí je proti Egyptu vedena systematická očerňující kampaň, přitom cizí země jako Turecko, Katar a některé západní státy podporovaly Mursího coby svého agenta s cílem přivést zemi na Nilu na pokraj občanské války a ovládnout ji. Egypt se ubránil a nyní dle Músy vůči teroristům ukazuje velkorysost a garantuje jim spravedlivý proces a humánní podmínky ve vězení, kdežto země, jež Egypt kritizují, často teroristy likvidují bez jakéhokoli soudního procesu. Pokrytecké lekce z lidských práv je tak třeba rázně odmítnout, uzavírá Ahmad Músá.