Aritmetika českých dějin

Má ještě smysl pokládat si „českou otázku“?

Tázání po smyslu existence českého národa nabývalo v průběhu 19. a 20. století nejrůznějších forem a dostávalo se mu velmi různých odpovědí. Dnes se však zdá nejpřípadnější perspektiva, která pracuje s historickou nespojitostí, fragmentárností a pochybnostmi.

Když si filosof Milan Šimečka na Silvestra roku 1987 začíná psát deník, mluví o tom, že podlehl všeobecné osmičkové mánii a očekává, že rok 1988 by mohl opět přinést obrat v našich dějinách, a tentokrát k lepšímu. O dvanáct měsíců později je sice jasné, že tento rok nový začátek nepřinesl, Šimečka v něm nicméně vidí alespoň předehru k dalšímu vývoji a knihu, která z jeho zápisků vznikla, nazve Konec nehybnosti (1990). O třicet let později jsme půlstoletím, které minulo bez významuplné osmičky, před podobným očekáváním dostatečně imunizováni. Osmičky se v našich očích historizovaly, už je nevyhlížíme ani s obavami, ani s nadějemi a spojujeme je s „věkem extrémů“, jak britský historik Eric Hobsbawm označil 20. století. Sto let od založení Československé republiky se lze ptát, jestli toto století se svými zvraty a nelinearitou neudělalo definitivní tečku za pokusy klást „českou otázku“ nebo hledat „smysl českých dějin“. Přinejmenším je jasné, že …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky