Bytí ponechané sobě napospas

Nudící se aristokraté ve filmech Alberta Serry

K tématu pasivity se na několika úrovních vztahuje tvorba katalánského režiséra Alberta Serry. Jeho portréty proslulých aristokratických figur zkoumají spontánní jednání vycházející ze znuděnosti, bezmoci i touhy po slastech.

Filmy katalánského režiséra Alberta Serry se zabývají ikonickými postavami klasické literatury či historie, obvykle aristokraty, při jejich každodenní rutině, zaplněné většinou slastným, či naopak útrpným nicneděláním. Serra patří mezi současný artový proud „slow cinema“, pomalých, dějově vyprázdněných filmů. Na rozdíl od děl tvůrců jako Tsai Ming­-Liang či Béla Tarr ale nejsou jeho snímky okázale formálně perfekcionistické. Nelibuje si v precizní mizanscéně statických záběrů jako Tsai ani v důmyslných kamerových jízdách jako Tarr. Místo toho relativně nezáludným způsobem klade za sebe jeden záběr za druhým podle toho, na co zrovna potřebuje zaměřit divákovu pozornost. Serrovy snímky se také nenuceně dotýkají témat smrti, tělesnosti nebo sociálních rozdílů, ale nevládnou v nich tenze dopadající na hrdiny s tíživou naléhavostí. Spíš je pro ně typická lenivá, potenciálně rozkladná atmosféra bytí ponechaného napospas sobě samému.

 

Umění nudy

Serra se …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky