minirecenze

Michal Kašpárek

Hry bez hranic

Listen 2018, 160 s.

Vegani, freegani, bezlepkáči, korporáty, kreativní huby a startupy, bitcoiny, darknet a Tinder, xenofobové, islamobijci, sluníčkáři, dobroserové, halucinogenní houby, Club­-Mate, marihuana. A to vše pěkně pohromadě na nějakých sto padesáti stranách. Hlavní hrdina Filip je příslušník generace dnešních třicátníků, která nevyznává fordismus, nejí maso, tráví spoustu času u počítače a chtěla by spasit svět. Filip pracuje jako programátor v „dynamicky se rozvíjejícím“ startupu, ale když firmičku koupí korporát a jeho nakonec kvůli nedostatečné produktivitě vyhodí, zrodí se mu v hlavě geniální nápad: vytěží schopnosti kluků v srbských uprchlických táborech a zaměstná je jako programátory. Sám si tak zajistí živobytí, čas na svůj oblíbený Euro Truck Simulator a nakonec i místo v kreativním hubu, který se ukáže být daleko vydatnějším zdrojem kvalitního sexu než Tinder. Michal Kašpárek se živí jako novinář a je to na jeho knize znát, napsal jazykově vybroušený, velmi sevřený text. Marně se však snažím představit si modelového čtenáře Her bez hranic – nedokážu totiž odhadnout, nakolik se v tomto příběhu dokáže zorientovat člověk, který nezná svět sociálních sítí. Je to pokus o román reportážní, dystopický nebo satirický? Nevím. A stejně tak netuším, co by si pomysleli moji rodiče, kdybych jim Kašpárkovu knihu předložila jako sondu do života svých kamarádů. Já sama jsem si tuhle novelku ovšem přečetla s gustem a hodně jsem se nasmála.

Eva Marková

Irena Šťastná

Sen o třetí plíci

Protimluv 2018, 59 s.

Anekdoty a vážné příběhy, point málo. Irena Šťastná zachycuje všednodenní děje a zaznamenává je, dokud rezonují, potom jim zatne tipec. Verše krátké, bez rýmů, jako existenciální litanie, nad kterou nemusíte namáhat rozum – ber, bo nech. Takových žalozpěvů jsou spousty, ale ztrácejí se hned, jak jsou proneseny. Ocenit lze vzácně užité ornamenty – moravismus „nechcu“, bohemismus „se třema děckama“… Ale kam se poděla šlonzáčtina, slezská řeč? Zná ji vůbec autorka ze slezské Ostravy, toho českomoravskoslovenskopolského tyglíku životů a osudů nespočtu lidí uplynulého věku a současnosti? Je to kvalitní poezie, předčí očekávání, ale svými akademickými fasetami ani prozaickým slovosledem, kde slova znějí bez efektů jako stereotypní šum, nepřekvapí. Proč slezští poetové a poetky slezštinu umlčují, místo aby jí dali zaznít básnickými strofami? Umějí ji vůbec? Není jim dost dobrá, touží se raději umístit v žebříčku spisovné akademické mluvy, neskonale nudné a bez poetiky? Slezština patří k menšinovým jazykům, jako třeba velština, gaelština, baskičtina, které ale mají své literatury a jsou váženy a ctěny jako historické kulturní národní dědictví. Všichni mluví o slezštině a Slezsku – kde teda je? Marná snaha, říkám si, když se chceme v umění poezie spisovně etablovat, ztrácí se jedinečnost promluvy mnohořečí a nastupuje pustá jednotvárnost instantní řeči bez osobitosti. Co naplat, zatím je nejlepší Ostravak Ostravski!

Vít Kremlička

Daniel Petr

Sestra smrt

Host 2018, 341 s.

V nové próze se Daniel Petr opět vrací do odlehlých a syrových končin Šluknovského výběžku. Podobně jako v předchozí Strace na šibenici líčí bezútěšnost periferie a rozpadající se životy postav, ovšem tentokrát se pokusil o módní žánrovku a napsal „severskou krimi ze severu Čech“. Podle titulu knihy bychom mohli předpokládat, že se jedná o literární variaci nedávné kauzy, v níž byla ze série úmrtí pacientů rumburské nemocnice obviněna tamější zdravotní sestra. Případ zde ale slouží jen jako návnada a velmi zběžné zarámování příběhu. Hlavní postava je až příliš klasická: vyšetřovatel ústecké kriminálky, který přijede do Rumburku kvůli nesrovnalosti ve zdánlivě bezproblémovém případu; jinak vyhořelý lúzr s rodinou v troskách, žijící svou prací, ale nerespektující autority. Ačkoliv autor dokáže držet čtenářovu pozornost rychlým střídáním obrazů a napínavými dějovými střihy, příběh to nespasí. Děj je totiž, mírně řečeno, přehlcený a namísto pomalého budování atmosféry se autor do vyprávění snaží nafutrovat vše možné i nemožné, takže si zanedlouho připadáme jak v zasněženém Midsomeru. Najdeme tu psychopatického válečného zločince z Jugoslávie, který – ačkoliv měl být už pěkných pár let mrtvý – řádí jak utržený z řetězu, brutální vraždy, únos a zneužívání, podminovaný vlak se zlatým pokladem, podivná metanolová úmrtí, podvrženou mrtvolu a tak dál. Sešité je to k sobě jen hrubými stehy. A ještě douška: severočeská kriminálka bez gramu pika? To se od žánru krimi dostáváme spíš k fantasy…

Karel Kouba

Catherine Merridaleová

Lenin ve vlaku

Přeložila Daniela Orlando

Argo 2018, 262 s.

Obálka knihy Lenin ve vlaku zaujme na první pohled – je totiž kompletně převzatá z paperbackového penguinovského vydání, což u nakladatelství Argo nebývá zvykem. Lehce opožděný příspěvek ke stému výročí ruské revoluce vyšel původně v roce 2016, a jak název napovídá, britská spisovatelka a historička Catherine Merridaleová se v knize zaměřila na kontroverzní Leninovu cestu proslulým zaplombovaným vlakem přes území Německé říše. Ale protože samotná cesta a její okolnosti by na knihu nejspíš nevydaly, noří se autorka i do špionážně­-diplomatického pozadí celé vlakové peripetie a dovede nás až na práh říjnové revoluce. Žánrově kniha leží kdesi na půli cesty mezi čtenářskou a odbornou historickou prací. Až beletristické jsou pasáže, kdy prostřednictvím britské špionážní agentury poznáváme předrevoluční Petrohrad (a dočteme se také o podílu agentů na Rasputinově smrti). Podobný šmrnc má i exkurs do spletitých vztahů ruského „obchodníka s revolucí“ Alexandra Parvuse a německé rozvědky. Lenin ve vlaku svou čtivostí navazuje na tradici britské historiografie, která vždy kladla důraz na to, aby dějepisné knihy měly i spisovatelské kvality. A práce je to nejen dobře napsaná, ale také, což bohužel není úplně obvyklé, i dobře přeložená. Nepřináší sice nijak přelomovou interpretaci, ale vzhledem k tomu, že kvalita do češtiny přeložených publikací na téma ruské revoluce je pořád přinejmenším nevyrovnaná, patří Lenin ve vlaku bezpochyby k tomu lepšímu, po čem lze sáhnout.

Matěj Metelec

Kibera: Příběh slumu

Režie Martin Páv, ČR 2018, 86 min.

Premiéra v ČR 1. 11. 2018

Režisér Martin Páv věnoval svůj celovečerní dokument jednomu z největších slumů v Africe, Kibeře v keňském městě Nairobi. Páv ovšem nechce točit kroniku šokujících záběrů chudoby. Naopak, bojuje proti stereotypnímu vnímání slumů jako oblastí plných kriminality, bídy, nemocí – a ničeho jiného. Autor si naopak za protagonistu vybral fotografa, ale nechává na kameru mluvit i učitelku, trenéra boxerského družstva nebo členy místní umělecké skupiny. Právě výpovědi obyčejných lidí žijících na naprosto nenormálním místě vypovídají o Kibeře svým způsobem víc než záběry narkomanů a zločinců. Ukazují, že ve slumech nežijí žádné asociální trosky, ale lidé, kteří se od diváků dokumentu vlastně příliš neliší. Ve druhé polovině filmu však Páv ukazuje (poněkud kontroverzním způsobem) i násilí, které se ve slumu odehrává. Závěrečná část, věnovaná období prezidentských voleb v Keni, pak ukazuje stav, kdy všudypřítomná frustrace vystupuje na povrch. Prostřednictvím umělecké skupiny, která ve slumu tvoří a pro niž je také prostředí Kibery hlavním tématem, se ovšem do filmu dostává i metaforičtější rovina. Sám Páv o dokumentu mluví jako o reportáži, což je trefné označení. Jeho snímek nemá žádnou silnou jednotící linku ani žádný velký přesah. Je to zkrátka bezprostřední pohled do určitého prostředí, který se nesnaží o lacinou senzaci, ale chce naopak nabourat navyklé zjednodušující náhledy.

Antonín Tesař

Václav Janoščík

Nespavost

UMPRUM 2018, 242 s.

„Tohle není program!“ Takové motto by si po vzoru stejnojmenné publikace francouzského kolektivu Tiqqun mohla dát do záhlaví kniha teoretika a kurátora Václava Janoščíka. Žánrově jeho text osciluje mezi aforistickým psaním a konceptuální literaturou a svou formou má blízko třeba ke knize Přípravné materiály k teorii mladé dívky, pocházející taktéž od zmíněné skupiny Tiqqun. Do velké míry tomu ostatně odpovídá i typografická úprava. Zdá se, že nespavost tu není otázkou ani odpovědí, ba ani tématem, ale hlavně původcem psaní – práce sestává z mnoha somnambulních glos, nápadů, dojmů a reflexí, pojatých jako kvazideníkové záznamy, ovšem přeházené a začínající v blízké budoucnosti rokem 2026. Nespavost tak není nutno číst lineárně, je spíš tím typem knihy, do které čtenář čas od času podle nálady nahlédne, aby v ní našel otázku znovu otevírající již uzavřenou odpověď. V opačném případě se Nespavost stane čtením na jeden večer, respektive na jednu probdělou noc. Její obsah je na první pohled nekoherentní, při podrobnějším čtení ale mezi řádky vyvstává autorův intelektuální svět – od Deleuzovy ontologie až po současné odnože spekulativního myšlení. V tomto duchu je publikace spíše věcí než knihou – je estetickým artefaktem, estetizací intelektu, hrou s fragmentem, antifilosofickým dílem a také svědectvím o tom, že autor možná trpí nespavostí, ale nepsavost mu rozhodně nehrozí. Jak ostatně tvrdí jeden z přítomných fragmentů: nepsavost by byla etická neschopnost.

Martin Vrba

Jan Mocek

Fatherland

Divadlo Archa, Praha, premiéra 9. 10. 2018

Performer a režisér Jan Mocek představil na letošním festivalu 4+4 dny v pohybu svou novou inscenaci Fatherland. Je to tvar pro malou scénu Divadla Archa příhodný, je komornější, ještě minimalističtější a sevřenější než předchozí Shadow Meadow, uvedená v Alfredu ve dvoře. Mocek opět inscenuje i sám sebe, přičemž jako performer ve Fatherlandu působí daleko jistěji. Začíná se expozicí záhadně vrčícího předmětu zakrytého termodekou. Po chvíli Mocek odhaluje běžící pás (trenažér), na němž pak uběhne nemálo kilometrů a přitom mluví o své budoucnosti a o tom, jaký bude za třicet let. Vlastně ale vypovídá o dnešku, tedy o jakési minulé současnosti, jelikož vše vztahuje k tomu, jak nyní vypadá jeho o třicet čtyři let starší otec. Mocek mluví jistě, klidně, nijak nedeklamuje. Po zhruba dvaceti minutách se opona za ním strhne a díky preciznímu light designu se chvíli zdá, že je za ní zrcadlo. Mockův „odraz v zrcadle“ se ovšem vzápětí pohne a do popředí přichází jeho otec, aby běžel s ním (nutno dodat, že pan Mocek starší je ve výborné kondici). Přestože pomalé tempo Mockovým inscenacím či spíše performancím svědčí a přestože Fatherland působí velmi uceleně a drží divákovu pozornost, některé obrazy by nemusely být opouštěny dříve, než se naplno projeví jejich atmosféra, často pouze naznačená. To platí pro zmíněné „zrcadlení“ a třeba i pro moment, kdy Mocek svého otce „stahuje z kůže“.

Ondřej Škrabal

SahBabii

Squidtastic

Mixtape, Casting Bait Music Group 2018

Když mladý rapper s nezvyklým jménem SahBabii před rokem nahrál skladbu Pull Up with the Stick, změnil se mu svět. Všiml si ho Young Thug a SahBabii, jemuž se nedařilo rozjet rapovou kariéru, konečně získal potřebnou publicitu. Debutový mixtape S.A.N.D.A.S., který obsahoval i zmiňovanou skladbu, však prorazil právem. Posluchače upoutá už SahBabiiho originální vokální projev, který se pohybuje mezi zpěvem a rapem. Vznikají tak nezvyklé, až psychedelicky melodické trapové písně. Chybějí obvyklé drsné podklady, namísto nich slyšíme uvolněné melodie doplněné basovým beatem Rolandu TR­-808. Na novince Squidtastic vyznívá SahBabii ještě o něco experimentálněji. Zní to jako Animal Collective, kdyby žili v atlantském hoodu. Vlastně jsou to zamilované písně pro dospělé. Ačkoliv stejně jako v tvorbě většiny mladých rapperů jsou i zde ústředními tématy orální sex a ženský zadek, texty jsou podobně hravé a expresivní jako například u Young Thuga. SahBabii nechce jenom souložit, ale také svou milenku zabalit do prostěradla a hrát si s ní tak dlouho, až začne křičet jeho pravé jméno Saaheem. Název nahrávky odkazuje k vagině, kterou rapper přirovnává k chobotnici s lepkavými chapadly. Jeho svět je plný vášně, LSD, anime a emocí. Videoklipy k trackům Marsupial Superstars nebo Outstanding esteticky těží z psychedelie, starých počítačových her i obvyklých trapových klišé. Zkrátka, v záplavě drsných macho rapperů působí SahBabii jako zjevení a tím snadněji mu podlehnete.

Ondřej Bělíček