Prohnilý klér

Nejdiskutovanějším snímkem letošní filmové přehlídky v Gdyni se nestal zahajovací Kamerdyner (Komorník), okázalá historická telenovela tematizující všemožná národní traumata, ani vítězná Studená válka (Zimna wojna), jejíž kvalita je sice nezpochybnitelná a nezpochybňovaná, ale také už poněkud okoukaná. Jako nejkontroverznější se ukázal Kler (Klér) režiséra Wojciecha Smarzowského.

Kler odhaluje stav současné polské církve od obyčejných farářů po osobnosti na vrcholu hierarchie – a nenabízí divákům příjemný pohled. Snímek začíná jako rozdováděná komedie o opilých páterech, ale krok za krokem, s každou další interakcí, s každou další vystupující postavou, předestírá stále více znepokojující obraz organizace zkažené už ve svém jádru. V každé části je představeno tolik problémů, že by to vydalo na zápletku samostatného filmu. Problémy instituce gradují až do posledního okamžiku. Vztah k okolnímu světu nebo snad Bohu zde skoro neexistuje, katolická církev tvoří svět ve světě, který jeho obyvatelé opouštějí jen tehdy, když potřebují někoho či něco zneužít nebo získat.

Amorálnost vládne

Postupné stupňování kritičnosti je důmyslné z několika ohledů. Kdyby vyprávění bylo vystavěné klasicky, film by pouze bez většího uměleckého vkladu vyjadřoval určitou společenskou agendu. Ve snímku ovšem chybí postava, jejíž vnitřní pnutí by motivovalo děj, respektive je tu takových postav moc. Spleť protagonistů a jejich jen částečně provázaných konfliktů by takřka nevyhnutelně vytvořila roztříštěnou podívanou, která by při více než dvouhodinové stopáži brzy ztratila pozornost diváků. Proto se hlavním spojovníkem epizodických paralelně vyprávěných příběhů stává amorálnost polského kléru – to ona je jako jakýsi antihrdina ve středu dění, to ona prochází proměnami a odhaleními. Názory na to, nakolik se Smarzowskému podařilo dosáhnout plynulosti a souladu všech postav a motivů, se jistě budou různit. Přesto je výsledek z čistě vypravěčského hlediska skvělou ukázkou toho, jak poutavě a přitom komplexně vyprávět o problematice, jež je v první řadě věcí společenské a politické agendy.

Protože polská kulturní scéna, a filmová obzvláště, aktuálně prochází krizí v důsledku střetů s konzervativní vládou, byl v Gdyni každý náznak společenské kritiky vítán s potleskem. Z Kleru se stalo téma, o němž se už den po premiéře psalo v celostátních novinách. Podobná pozdvižení však nejsou pro vládnoucí politiky žádoucí a filmy, které se ucházejí o státní podporu, se setkávají se stále silnějším odporem, pokud chtějí kritizovat současný stav společnosti nebo přímo politiky. Panuje proto strach, že letošní sezóna, v níž se premiérují filmy povětšinou zafinancované ještě před poslední vlnou personálních změn v Polském filmovém institutu, může být jednou z posledních, kdy se filmaři ještě mohou svobodně ozývat. Fakt, že Kler je nejen kritikou, ale také plnohodnotným dramatickým vyprávěním, je pro diskusi o nároku umělců na šíření kritiky zásadní.

Bez slušných lidí

Z české perspektivy je vůči tomu, jak Kler zobrazuje katolíky, namístě jistá ostražitost – církev u nás ve veřejné diskusi působí často v roli outsidera a snadného terče výtek. Setkáváme se spíše s nepříliš dobře artikulovanou obecnou anticírkevní kritikou (stačí se podívat na filmy Zdeňka Trošky) než s upozorňováním na negativní aspekty organizovaného náboženství, které jsou u nás méně intenzivní, ale také méně na očích. V Polsku jsou ovšem náboženské organizace prorostlé se státními institucemi a obecná nálada je mnohem konzervativnější – nediskutuje se ani tak o tom, jestli potraty budou nebo nebudou povolené, spíš zda jejich zákaz bude přímo vepsán do ústavy. I toto téma ostatně Kler otevře, když jeden z kněží vyšle svou milenku do Česka na aborci. Nakonec je však právě tato postava jednou z mála, u níž lze hledat snahu o vykoupení – po letech amorálního života se kněz rozhodně instituci opustit a stát se „slušným člověkem“, čehož uvnitř církve dosáhnout nelze.

Jeho přítel volí v šokujícím závěru ve snaze o očištění mnohem drastičtější variantu. Film přitom nenaznačuje žádnou možnost reformace ani střední cesty. Neukazuje, že by v církvi bylo možné být spořádaným člověkem. S tím se dá jistě nesouhlasit – v Polsku se nepochybně najdou i morální katolíci, jimž není v Kleru věnována ani vteřina. Jako příspěvek do diskuse na straně názoru tahajícího za kratší konec ovšem snímek hraje důležitou roli a jeho nekompromisní intenzita má své odůvodnění. Polákům můžeme závidět, že přes všechny problémy zatím dokážou skrze umění otevírat tabuizovaná témata – a přát jim, aby v tom mohli pokračovat.

Autor je filmový publicista.