Tlačenice strašidel, která obcházejí Evropu, už připomíná vycházku na dvoře americké věznice. Jako by nestačil populismus a neomarxisti, Kreml a Brusel, feminacistky a cyklofašisti, sluníčkáři a měsíčkářky – své temné nitky kolem naší křehké demokracie zaplétá i „dlužnická lobby“. Na spiknutí předlužených odvážně upozornil Lukáš Kovanda, svého času ekonomický poradce Jiřího Drahoše, bílého koně prezidentské volby. Pardon, správně má být „rytíře na bílém koni“ – přičemž sedlo s uzdičkou jeho koni financoval milovník umění, filantrop a talentovaný exekutor Robert Runták. Panu Kovandovi tedy lze věřit, protože má k odhalení rejdů dlužnické lobby to nejlepší teoretické zázemí, a když mluví v televizi, mluví jako expert.
Statisíce příživníků, kteří trápí naše přetížené exekutory, navíc povzbuzují agenti neziskovek. Ti sice nebyli nikým zvoleni, ale přesto mají drzost vyjadřovat se k předkládaným zákonům a požadovat, aby exekuční průmysl v ČR alespoň formálně připomínal pravidla, jimiž jsou ti nejchudší odíráni na vyspělém Západě. A teď si představte, že se tihle lúzři začnou mezi sebou domlouvat. Ne šeptem a potají, jak se na správnou lobby sluší, ale třeba i na internetu, nebo dokonce začnou pokřikovat na ulicích.
Představte si, gentlemani, že si jako každá menšina, s kterými se teď roztrhl pytel, uvědomí sami sebe a začnou vznášet pro svou nově objevenou identitu nároky. Máloco mě znepokojuje jako představa chudiny navlečené do barevných kostýmů, jak pochoduje ulicemi na „Poor Pride“. Už vidím jejich hesla: „Chudoba není nemoc!“ „Nechceme nic než trochu úcty!“ „Socky zdraví sociální demokracii!“ Možná právě identitářské zapojení do kulturního boje je jediným způsobem, jak mohou oběti exekučního průmyslu něčeho dosáhnout. Faktické změny svého postavení jistě nedocílí – ale budou se v pochodu hrdosti alespoň lépe cítit.
V Maďarsku dali zákaz bezdomovectví přímo do ústavy. To je ovšem nedemokratické a neevropské. Evropa vždy podporovala svobodné spaní na ulici, pokud si takový spáč tvrdou prací nezaslouží vlastní hypotéku, a rovněž Evropa vždy vítala tuláky, bezdomovce a uprchlíky. Jsou toho plné učebnice, můžete se přesvědčit, jen si prosím přelepte stránky se světovými válkami, s meziválečným obdobím a pro jistotu i kapitolku o poválečné konjunktuře. Stejně už to není ani pravda.
Maďarsko stranou; v potírání dlužnické lobby musíme jít vlastní cestou, cestou kulturního boje. Až budu ministr vnitra, budeme častěji vysílat staré české komedie. Jsou totiž plné kvalitního absurdního humoru. Třeba když Miloš Kopecký v jedné sci-fi komedii pořád vyhrožuje: „Abych z vás neudělal nezaměstnaného!“ Nebo když Miloslav Šimek psychicky týrá Luďka Sobotu, aby z něj vymáčkl co nejvíc písniček do kabaretu. Po každém filmu bude následovat tříhodinová vysvětlovací beseda s Lukášem Kovandou, protože tenhle komunistický humor už dneska nikdo nepochopí. A film „Já to tedy beru, šéfe“, v němž se satirizuje náborářský teror v časech plné zaměstnanosti, necháme na podzim, kdy vysoké školy každoročně opouštějí absolventi, aby se zapojili do pásové výroby.
A nenechte se zmást domnělým překročením pravomocí: co je a není kultura, vposledku určuje vždycky vnitro.