Atraktivita antikomunismu jako zásadního formujícího elementu polistopadové identity v posledních letech výrazně vyčpěla. I díky tomu se historiografie na normalizaci začíná dívat i z úhlů, které byly před nedávnem nemyslitelné – čímž samozřejmě není myšleno laskavé ostalgické retro. I když někteří stále chápou střízlivý historiografický přístup k normalizaci jako traumatizující zlehčování zločinů komunismu, bez přehodnocení se nedostaneme k tomu, abychom byli schopni nahlédnout současnou realitu. Ideálním vstupem do tématu je rozhovor s historikem Michalem Pullmannem, který se zmiňuje mimo jiné o tom, že normalizační režim měl i své významné modernizační a emancipační motivy. Také se dozvíme, že normalizace k nám nespadla „odněkud z Ruska nebo z Marsu“ a že neskončila zničehonic 17. listopadu 1989. Pullmann mluví i o důkladném plánování populární kultury, jehož výsledkem byly filmy a seriály, které mají dodnes vysokou sledovanost. Radek Buben ve svém eseji zpochybňuje bondovské paralely seriálu Třicet případů majora Zemana a Martin Babička analyzuje vědeckofantastické Návštěvníky. „Normalizační produkci (bez ohledu na to, zda patří do proudu oficiálního umění či ineditní literatury) necharakterizuje nostalgie, nýbrž melancholie,“ píše Jan Kolář v textu o podstatě normalizační literatury. Literární vědec Petr Šámal v rozhovoru vysvětluje, že cenzura se může za určitých podmínek stát produktivní hodnotou. Ještě se vraťme k Návštěvníkům, iniciačnímu seriálu mého dětství: nahé plavání mezi delfíny a svět bez peněz i válek – to je budoucnost, o které sním dodnes…