eskalátor

Chcete ji? Je hravá, přítulná, lidmi milovaná, trošku dominantní a více než předražená. Asi už jen laskavý Zdeněk Srstka by zvládl najít někoho, kdo se ujme pořadatelství zimní olympiády v roce 2026. Tytam jsou někdejší tvrdé zákulisní boje mezi kandidáty na pořádání her. Ve Stockholmu vystavila pořadatelským choutkám stopku nová radnice, v Calgary chybějí peníze a z italského kandidátského triumvirátu Turín, Milán, Cortina d’Ampezzo odstoupilo prvně jmenované město. Mezinárodnímu olympijskému výboru hrozí, že bude muset zvolit jinou taktiku než naložit astronomické náklady na bedra naivního pořadatelského města, jak bývalo dosud zvykem. Buď bude muset sáhnout do svých miliardových rezerv, anebo se může vrátit ke kořenům. Aby mohly proběhnout první novodobé olympijské hry v roce 1896, musel baron Pierre de Coubertin vyrazit na tour po světové šlechtě. Spíše ale vše směřuje k tomu, že olympijské hry bude v budoucnu pořádat už jenom Čína. A možná by se občas mohla prostřídat s nějakým jiným autoritativním režimem, který na finance, přírodu ani své obyvatele příliš nehledí.

V. Ondráček

 

Ministr životního prostředí Richard Brabec v souvislosti s poslední kauzou Andreje Babiše prohlásil, že by nastalou situaci „řešil chlapsky“. Sice není jasné, co to přesně znamená – zda by problémům nakopal zadek nebo se jim jen postavil čelem –, každopádně se mu ale podařilo, patrně nechtěně, přesně pojmenovat to, co Andrej Babiš nikdy neudělal. Současný český premiér nikdy neměl jasný, neproměnlivý názor, nikdy neřešil problém přímo, bez vytáček. Nikdy neřekl, udělal jsem chybu, pardon. Vždy za problémy a chyby někdo mohl. A nemusely být jen jeho. České republice se nedaří? Může za to Kalousek a předchozí vlády. Nefunguje vláda? Může za to koaliční partner. Jste evidován u StB? Může za to běh dějin. V nedávné kauze za všechno mohou vlastní děti a média. Andrej Babiš zkrátka působí jako neskutečný kňoural, který se neumí postavit problému. Možná i proto ho má značná část obyvatel ČR stále v oblibě. Pokud totiž u nás existuje cosi jako národní vlastnost, je to svalování vlastních chyb na ostatní.

T. Čada

 

Eileen Kramer je 103 let a stále je aktivní tanečnicí, která se už desítky let věnuje modernímu výrazovému tanci. Znala se dokonce i s Loui­­sem Armstrongem, který ji naučil tancovat twist, ale také to prý byl pěkný nemrava. – Tohle není začátek dalšího příběhu, v němž se po letech provalilo nějaké dobře maskované prasáctví, ale snaha upozornit na skutečnost, kterou kritici MeToo zpravidla opomíjejí: když se my ultrafeministky (termín senátora Jaroslava Kubery) pokoušíme hovořit o sexuálním obtěžování a násilí na ženách a když říkáme, že takové chování není v pořádku, nestáváme se tím asexuálními bytostmi, jenom možná chceme, aby nás muži balili (opět termín páně Kubery) s určitým glancem, noblesou a nonšalancí. Aby nám dali šanci se na tom balení podílet, popřípadě ho beze strachu odmítnout. Od člověka, který si veřejně postěžuje, že vegani jsou podobní sexuálním násilníkům a že si mu na radnici chodí stěžovat rodiče, jejichž děti je doma nutí nejíst maso (a říkat někomu, ať nejí maso, hraničí s fyzickým násilím, myslí si pan Kubera), ale asi nelze čekat, že rozliší erotické námluvy od sexuálního násilí. Víte, pane Kubero, onehdá mi na eskalátorech sahal nějaký pán vašeho věku na lýtka. Tak jsem se na něj otočila a něžně se ho optala, jestli mu to není hloupé. Nechal toho. A vám, pane Kubero, vám to není hloupé?

E. Marková

 

Sedmnáctý listopad byl letos dnem demonstrací překvapivě také ve Francii. Ulice – a především silnice – patřily takzvanému Hnutí žlutých vest, které odstartovala venkovská kosmetička Priscilla Ludosky peticí proti plánovanému zvýšení spotřební daně z pohonných hmot. Vláda svůj krok odůvodnila tím, že jde o ekologické opatření proti dieselovým motorům znečišťujícím ovzduší. Daně z pohonných hmot se však zvyšují od sedmdesátých let takřka nepřetržitě, a individuální automobilismus přesto roste. Ovšem evropské volby jsou za dveřmi a boj liberálů, jimž jde o blaho planety, proti maloburžoazii, která nevidí za obzor svého mrzkého zájmu, je osvědčený narativ. Co na tom, že s podvádějícími automobilkami tytéž vlády jednají v rukavičkách, jen aby náhodou akcionáři nepřišli k újmě! I v tomto střetu se vyjevuje odvěký limit liberální ekologie, pro niž je soukromé vlastnictví nedotknutelné. Fiskální disciplína obdobného ideologického ražení přivedla Evropu na pokraj fašismu, liberálním elitám ale nezbývá než hrát dál podle zavedeného – a dnes jednoznačně zhoubného – scénáře.

J. Horňáček

 

Bratislava je určitě výjimečné město. Málokdo ale tuší, že jde o metropoli takřka nezasaženou gentrifikací. Tvrdí to aspoň zástupci projektu Aliancia Stará tržnica. Dokázala snad Bratislava vyřešit palčivý problém dnešních měst? Spíše se ukázalo, že aktivisté takzvaně oživující veřejný prostor si často vůbec neuvědomují následky svých dobře míněných aktivit. Lidem z AST nelze upřít, že zprovoznili chátrající tržnici v centru Bratislavy. Jejich následné snahy rekultivovat náměstí SNP a Kamenné náměstí jsou také vedeny dobrými úmysly. Jak na sebe ale nechtěně prozradili, širší souvislosti svých činů si ne­uvědomují. Gentrifikační procesy totiž často začínají nevinně, právě třeba instalací cool městského mobiliáře nebo zbouráním starých, „nevzhledných“ stánků. Přitom takové změny odborná i laická veřejnost většinou bez debat vítá. Je možná načase si začít klást zdánlivě kacířskou otázku, jestli trocha lehce zanedbaného veřejného prostoru není pro život ve městě naopak prospěšná. Pojďme pro změnu bojovat za špinavá města!

A. Medková