Variace na popfašismus

Na festivalu Palm Off přijalo české publikum Ledové doktríny rozpačitě. K maďarským divákům však inscenace, citující historické postavy i zcela současný jazyk nenávisti, promlouvá.

Se zvědavostí jsem čekal, jakou odezvu bude mít v Praze představení segedínského souboru Metanoia Artopédia. Dřívější variantu inscenace jsem v Maďarsku už jednou viděl a tehdy mě hra nijak zvlášť nešokovala. Tušil jsem ovšem, že české publikum nebude na drsnou estetiku expresionistického stylu a Artaudovu poetiku nijak zvlášť trénované. Když na konci herci opustili jeviště, aniž by se uklonili, měl jsem radost, že přes to přese všechno po dvou minutách zazněl zasloužený potlesk.

Posléze jsem zjistil, že míra pochopení záležela mimo jiné na věku diváků. Ti mladší se patrně poněkud ztráceli v houšti citátů, jejichž překlad do češtiny pořízený Jiřím Zemanem byl výborný, ale přece jen byl promítán formou titulků na plátno. Především jim ale maďarské dějiny 20. století moc neříkají. Teprve beseda po představení mohla diváky ztracené v překladu alespoň trochu zorientovat. Mezi staršími generacemi jsem naproti tomu zaznamenal názor, že mravní poselství hry je důležité zvláště pro …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky