neviditelná vzpoura

„Je jasné, že vše může jít pouze od deseti k pěti. ‚Budoucnost už nemá budoucnost‘ – tak zní moudrost doby, která pod zdáním své krajní normality dospěla na úroveň vědomí prvních punkerů.“ První knižní esej francouzského Neviditelného výboru, nazvaný Vzpoura přichází, byl podobně jednoduchých, podmanivých a zároveň vzrušujících vět plný. Kniha anonymního kolektivu, která fascinovala schopností ostrého řezu do útrob současnosti, popisovala podmínky, v nichž žijeme a od kterých je mnohdy dost těžké mít odstup, s analytickou přesností a zároveň s literárními přesahy. Nyní v češtině vyšla následující kniha Našim přátelům, která konstatuje, že ohlašovaná vzpoura skutečně vypukla. S odstupem čtyř let od vydání originálu ale vidíme, že po sérii občanských nepokojů, počínaje arabským jarem a konče Occupy Wall Street, následoval obrat k autoritářství, chaos na periferii a obnovení pořádku v „srdci bestie“. Třetí esej Neviditelného výboru vyšel loni, a jak referuje Jakub Horňáček, poněkud idealizované povstalectví se objevuje i zde. O filosofických a mystických východiscích kolektivu Tiqqun, který bývá s Neviditelným výborem spojován, píše Martin Vrba. Vzhledem k tomu, že představitelé výboru stále zůstávají neviditelní, v jednom z mála rozhovorů, které poskytli médiím, promlouvají citacemi z děl jiných autorů. Na otázku, kdy skončí výjimečný stav dějin, tak odpovídá Franz Kafka: „Mesiáš přijde, až ho už nebude zapotřebí, přijde až den po svém příchodu, nepřijde poslední, nýbrž nejposlednější den.“