Pohled z periferie

V posledních zhruba dvou desetiletích se v evropské próze opět stává jedním z upřednostňovaných témat historie. Přispívá k to­­mu zřejmě i proměňující se společenské klima, jež podněcuje k promýšlení fundamentálních témat, jako jsou (kolektivní) identita, vina nebo sama schopnost uvažovat o dějinách. Maďarskému prozaikovi Viktoru Horváthovi vyšly v českém překladu zatím dva romány: rozsáhlé dílo Turecké zrcadlo (Török tükör, 2009) a o něco útlejší Můj tank (Tankom, 2017). Tématem prvního z nich je doba tureckého panování v Uhrách na počátku novověku, zatímco druhý vypráví o invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.

Ti druzí vypravěči

Historický román v minulosti sloužil zejména ke zpřítomňování či aktualizaci tradičních narativů spojených s dějinami příslušného národně­-jazykového společenství – a podobnou funkci má i dnes, ačkoli jeho výpověď je samozřejmě jiná než v 19. století, kdy na sebe krásná literatura nezřídka brala úkol budovat národní mýtus, jak tomu bylo v případě české či maďarské prózy. Výběr a uspořádání historických motivů se tak usouvztažňuje s historicko­-kulturními obrazy, stereotypy a klišé. Ty pochopitelně slouží i Horváthovi, v tomto případě ovšem nejde o aktualizaci (travestování, manýrování) existujících narativů, ale přímo o vytváření nových.

Příznačná je už zvolená perspektiva. V obou románech je vypravěč ichformový a není tak úplně hybatelem děje. Oba protagonisté jsou navíc poněkud prostšího charakteru a oba se nějakým způsobem nacházejí v postavení „toho druhého“. Prostřednictvím mladého osmanského vojáka Ísy se tak díváme na mnohonárodnostní krajinu Uher z pohledu příslušníka dobyvatelského vojska, s nadporučíkem Maďarské lidové armády zase překračujeme hranice do sousedního Československa, jehož obyvatelstvo – a to je od autora dobrá strategická volba – ovšem mluví rovněž maďarsky.

Daleko od centra

Samozřejmě, že jinak autor užívá tradičních postupů typických pro epiku tohoto druhu – obzvláště u Tureckého zrcadla jsou velmi důležité historické detaily, popisy, reálie a zejména cizí jazykové výrazy, kvůli jejichž četnosti je kniha vybavena slovníkem tureckých a arabských výrazů. Zřejmá je i tendence k žánrovému eklekticismu – v Tureckém zrcadle dává autor najevo poučenost orientální literaturou, v Mém tanku je jeho práce s postupy různých žánrů ještě o něco odvážnější, když například střídá dokumentární, až deníkové pasáže s dopisy nadporučíkově milé Julice. Těžištěm jsou však v obou případech hlavní postavy, tedy „jiní“, reprezentanti cizí identity.

Když se podíváme podrobněji, jakého druhu vlastně tato identita je, zjistíme, že ji lze definovat za pomoci osy centrum–periferie. Uhry se jeví jako periferie Osmanské říše, odkud je to do Istanbulu, sídla Vysoké Porty, dost daleko na to, aby vznikl prostor pro různá lokální nepřátelství i spříseženstva a aby daně vybíral ten, kdo si zaplatí víc žoldnéřů. Jihoslovenské maďarskojazyčné území je zase periferie socialistického Československa, ale i maďarského jazykového prostoru. V každém případě základní konflikt mezi postavami neroste ani z náboženských rozporů mezi muslimy a křesťany nebo z ideologických nesrovnalostí mezi komunistickou konzervativní ortodoxií a revolucionáři, ani z rozdílů jazykových. Roste z oněch lokálních diskrepancí, jejichž význam se zvyšuje se vzrůstající vzdáleností od centra. Jde tu o jakousi koncentrickou identitu.

A přesto se smějí

Otázka centra a periferie je významnou součástí identitotvorných procesů typických pro střední Evropu. Totéž ovšem platí i pro Horváthův zvláštní humor, který zapadá do středoevropanské tradice, jak ji aforisticky shrnul Otto Julius Bierbaum, novinář a spisovatel ze slezské Zelené Hory: humor je, když se člověk přesto směje. Tedy lépe řečeno vysmívá – lidským slabostem, chybám, nedostatkům, smůle a selháním. Humor v Mém tanku vychází z groteskní hyperbolizace ně­­­kterých stránek protagonistova života a osobnosti. Je to naivní prosťáček, sice navenek oddaný komunistické ideji, ve skutečnosti však bere věci prostě tak, jak jsou, aniž by si kladl otázky. Rád si hraje se svou sbírkou plastových a kovových vojáčků. Už tato perspektiva – infantilní a omezená – staví prožívanou skutečnost a vůbec komunistickou totalitu do neobvyklého světla, v němž vyniká její tupost a absurdita. To však není všechno: nadporučík má tu vysoce nepravděpodobnou dějinnou výhodu, že je ve funkci tlumočníka přítomen jednání politických špiček oné doby, Jánose Kádára, Leonida Brežněva i Alexandra Dubčeka. Autor přitom neopouští pevnou půdu historických faktů – schůzky a jednání, o nichž je v knize řeč, skutečně proběhly, počítaje v to i soukromý hon Dubčeka s Kádárem v Topoľčiankách. Kde protagonis­ta k těmto privilegiím přišel a kde se vzala jeho oddanost komunistickému režimu, autor nepokládá za nutné vysvětlit. Od čtenáře se chce, aby nadporučíkův pohled přijal za svůj, příliš se nezamýšlel nad logickými zákonitostmi fikčního světa a nechal se do něj pros­tě pozvat. Zde již Horváth ohledává hranici magického realismu, literárního stylu povýtce nestředoevropského, střední Evropou v nejlepším případě adoptovaného.

Maďarská próza minulého i počátku tohoto století má vcelku oprávněně pověst dosti depresivního literárního druhu. O maďarské melancholii bylo popsáno mnoho stran (snad i ona je jedním z kulturních stereo­­typů), mezi její zdroje však patří i ona dětská perspektiva, a sice ve formě komplikovaných vztahů s rodinou, zvláště s otcovskou autoritou – vzpomeňme jen na Pétera Esterházyho nebo Ference Barnáse. V tomto ohledu Viktor Horváth představuje jednu z nečetných výjimek. Jeho sdělení nesměřuje ke konstatování všeobecného rozkladu, zmaru a beznaděje, spíše se snaží svou metodou modifikace perspektiv nabízet nové pohledy na dějinná fakta a tím vytvářet nové narativy. A humor mu slouží jako nástroj – je to humor černý až šibeniční, zpochybňující a podvratný, dekonstruující nejen představy o historických imagines, ale také heroický patos, který se tak rád pojí s velkými dějinami, řízenými z centra.

Autor je bohemista a komparatista.