Filosofové to někdy mají v přirozeném světě těžké. Už z Platónovy Ústavy víme, že se jim do vedoucích pozic v obci moc nechce, a když se je k tomu konečně podaří přesvědčit, snadno si na ně pak došlápne někdo, komu se moc štítí podstatně méně. Když se tedy před dvěma lety stal šéfredaktorem Českého rozhlasu Vltava Petr Fischer, dalo se to vnímat jako jeden ze signálů, že se druhé největší veřejnoprávní médium v republice opatrně začíná přibližovat současné kultuře a progresivní reflexi společenského dění. Jinými slovy: že konečně pojalo úmysl naplnit svou veřejnoprávní funkci, a to zvláště v kontextu konzervativního regresu, kterého jsme v naší zemi svědky během posledních let. Fischer si s sebou na Vltavu bohužel přinesl nejen široký filosofický a teoretický background, ale i zkušenosti kritického publicisty, z nichž vyplývalo pojetí veřejného zájmu, vybočující z hřiště vykolíkovaného vedením. Kdo zkrátka nepochopil pravidla hry, musí se spakovat a odejít. Těm ostatním nezbývá než být svědky dalšího prohraného střetu progresivní kultury s konzervativním étosem, který se mocenské politiky nejenom nebojí, ale především nic jiného neumí.