Do Svaté země v poslední době putují poutníci zvláštního ražení. Po Miloši Zemanovi dorazil na začátku prosince do Izraele také italský vicepremiér, ministr vnitra a lídr xenofobní Ligy Matteo Salvini. Politik, který zamýšlí společně s Marine Le Penovou a Geertem Wildersem uchvátit v příštích volbách do Evropského parlamentu moc i na kontinentální úrovni, byl vládou Benjamina Netanjahua přivítán se všemi poctami. Přitom kolem jeho Ligy se shromažďují otevřeně fašistické skupiny a samotná jeho politika je ztělesněnou záští proti migrantům, Romům a vůbec jakékoli „nepřizpůsobivé“ skupině. Salvini ale dovezl politickou podporu a příslib investic, což za pár společných fotek, objetí a návštěvu memoriálu Jad vašem stojí. Židovský stát se tak v poslední době stává jednou velkou pračkou evropských xenofobů a fašistů. Reálpolitika je zřejmě silnější než poučení z historie: v prvních desetiletích fašismu se italští Židé také hlásili a angažovali v Mussoliniho fašistické straně. Jejich tragický osud po vydání rasových zákonů v roce 1938 je všem dobře známý.
J. Horňáček
Do probíhající debaty o obědech zdarma pro děti na prvním stupni stále častěji vstupují hlasy rodičů na sociálních sítích, kteří pro své děti obědy zadarmo nechtějí. Je to zcela pochopitelné. Nemohou si zkrátka nechat ujít opojný pocit z toho, že mohou prohlásit: „Mám peníze na jídlo pro své dítě!“ Zvlášť když k tomu ještě mohou dodat: „Dejte to raději těm, kteří to potřebují.“ Je totiž velmi složité, dokonce prakticky nemožné ušetřené peníze za obědy osobně použít na nějaký ten bohulibý účel. Navíc pokud budou mít zdarma obědy všechny děti, jak je potom od sebe rozlišíme? Budeme se dál muset spoléhat na tradiční známky nižšího společenského statusu, jako je neznačkové oblečení, zastaralý mobilní telefon a další podobné nevymoženosti. Jak budou v takovém chaosu rodiče vychovávat své děti?
T. Turková
„My žijeme v Praze/ to je tam/ kde narozky slaví/ underground.“ Asi tomu chtěl osud, že během jednoho večera se česká podzemní kultura oddala na Žižkově narozeninovým party. V Akropoli slavili padesátiny pohrobci legendárních Plastic People of the Universe, o pár kilometrů dál sfoukávalo čtyři svíčky autonomní centrum Klinika. I když by to mohlo být komické, že Plastiky nerozložil minulý režim, ale vzájemné půtky ansámblu, takže vyprodané hlediště tleskalo revivalu vedenému duem Brabenec–Janíček. Trapnou roli parodie sebe sama kouzlem nechtěného dovršil ortodoxní antikomunista Placák, který v horlivém projevu vzýval vzkříšení Havla v každém z nás na obranu proti ruskému útlaku z Hradu. S hledáním nepřítele to mají fanoušci Plastiků dnes složitější, na Klinice s tím takový problém nemají. Tamější autentické subkultuře, kterou státní moc zadupává pomocí právních sil, padla poslední naděje rozhodnutím posledního soudu. Vězení a vynucená migrace ze sedmdesátek nehrozí, aktuální zbraní číslo jedna je exekutor, uvalit statisícové břemeno má nicméně stejně zničující dopad na život jako hnití za mřížemi. Generační vzpoury mají společné to, že je přítomnost přinejlepším strpí, oslavovány bývají až v budoucnosti. Snad se Klinika té padesátky a kasy nadité prodejem lístků pamětníkům taky jednou dočká.
M. Veselá
I drsný svět koženého míče občas přinese hluboký lidský příběh. Jen těžko se mohl někdo ubránit dojetí nad malým afghánským chlapcem navlečeným do modrobílé igelitky s fixou napsaným číslem a jménem fotbalové superstar Lionela Messiho. Plesání nad imaginací a rukodělnou dovedností chudého Murtazy Ahmadiho ale neskončilo lajkováním na sociálních sítích. Při přátelském utkání Barcelony v Kataru vstupoval na hrací plochu ruku v ruce se svým idolem a odcházel s podepsaným reálným dresem. Zdálo se, že marketingová koza se nažrala a Ahmadiho chudoba zůstala celá. Jenže příběh pokračoval. Po návratu do nuzných poměrů ve východním Afghánistánu se Ahmadi stal terčem výhrůžek ze strany místního gangstera, který měl o cennou Messim podepsanou relikvii zájem. Rodina se tedy přestěhovala do válkou a násilím nejméně poznamenané provincie Ghazní. Jenže klid byl pouze dočasný. Před pár dny se Murtaza objevil v médiích znovu. Jeho matka v krátké reportáži mluvila o výhrůžkách mnohem silnějšího kalibru, protože slavného minifotbalistu si vzal na paškál v oblasti vládnoucí Talibán. Dokáže Nike, Messi a další multimilionářské instance rozpoutané dobro dotáhnout do konce, nebo mají už tuhle kampaň odfajfknutou?
V. Ondráček
Filosofové to někdy mají v přirozeném světě těžké. Už z Platónovy Ústavy víme, že se jim do vedoucích pozic v obci moc nechce, a když se je k tomu konečně podaří přesvědčit, snadno si na ně pak došlápne někdo, komu se moc štítí podstatně méně. Když se tedy před dvěma lety stal šéfredaktorem Českého rozhlasu Vltava Petr Fischer, dalo se to vnímat jako jeden ze signálů, že se druhé největší veřejnoprávní médium v republice opatrně začíná přibližovat současné kultuře a progresivní reflexi společenského dění. Jinými slovy: že konečně pojalo úmysl naplnit svou veřejnoprávní funkci, a to zvláště v kontextu konzervativního regresu, kterého jsme v naší zemi svědky během posledních let. Fischer si s sebou na Vltavu bohužel přinesl nejen široký filosofický a teoretický background, ale i zkušenosti kritického publicisty, z nichž vyplývalo pojetí veřejného zájmu, vybočující z hřiště vykolíkovaného vedením. Kdo zkrátka nepochopil pravidla hry, musí se spakovat a odejít. Těm ostatním nezbývá než být svědky dalšího prohraného střetu progresivní kultury s konzervativním étosem, který se mocenské politiky nejenom nebojí, ale především nic jiného neumí.
M. Vrba