Vzpomínky pána jeskyně

O co přišli ti, kdo nikdy nepařili dračák

Fenomén „her na hrdiny“ a Dračího doupěte zvláště je především záležitostí praxe. Zatímco předchozí texty se snažily hru zasadit do kontextu světových RPG a českých devadesátek, následující článek je osobní vzpomínkou, která popisuje, jak hraní „dračáku“ konkrétně vypadalo (a vypadá).

Nespočítám, kolikrát jsem někomu vysvětloval, o co jde při hraní Dračího doupěte. Je těžké si představit něco divnějšího. Parta kluků – je jim čtrnáct, sedmnáct, dvacet pět nebo skoro třicet – jede na chatu, tam se zavřou na týden do jedné místnosti, ve které sedí několik dní, povídají si, občas házejí kostkou a nakonec jedou zase zpátky. Poslouchat dění uvnitř je ještě divnější. Hrají si na to, že jsou v tolkienovském světě elfů, skřetů a čarodějů. Pán jeskyně, který má vymyšlené drobné zápletky, větší příběh, charaktery postav a zná sílu a polohu všech příšer i politickou geografii daného území, popisuje několika kamarádům­-hráčům neboli družině dobrodruhů, co se kolem nich děje, co kdo říká a co nebo kdo se je pokouší zabít. Kamarádi­-hráči pak reagují a popisují, co dělají jejich postavy, z nichž každá je definovaná podle své rasy (například elf) a povolání (například hraničář). Na to, co dělají postavy, opět reaguje pán jeskyně, kterému často nezbývá než …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky