eskalátor

Jsou protesty, které se zřejmě nikdy nedostanou na hlavní stránky světových novin. V lednu demonstrovalo zhruba šedesát lidí před sídlem Francouzského sdružení nakladatelů. Jednalo se o editory a editorky snažící se upozornit na postupnou degradaci materiálního zázemí i ohodnocení jejich profese. Nový francouzský živnostenský zákon umožňuje provozovat editorskou činnost i mimo sjednané profesní kontraktory, a tím tlačí ceny díla dolů. Ani předtím nebylo editorům a editorkám příliš veselo: měli sice smlouvu na dobu neurčitou, ale bez výhod obvyklých pro tuto formu pracovněprávních vztahů, jako je nemocenská či placená dovolená. Šedesát demonstrujících osob může působit v době, kdy se jiných protestů účastní desetitisíce lidí, směšně. Ovšem v mnoha evropských zemích byla právě kultura odvětvím, v němž se prekarizované pracovní podmínky dobře ujaly a posléze „prokapaly“ i do zbytku ekonomiky. Dnes se uberizace práce týká taxikářů, uklízeček i editorů a editorek – přes zjevné profesní a vzdělanostní rozdíly se tato povolání nacházejí na stejné lodi. Či spíše v jejím nejspodnějším podpalubí.

J. Horňáček

 

V loňském roce natočila feministická dokumentaristka Cassie Jaye film The Red Pill, který nahlíží do světa aktivistů za mužská práva. Ti řeší problémy se svěřováním dětí do péče matek, přehlížení faktu, že muži tvoří většinu obětí násilných činů nebo že umírají dříve. Ženská práva jsou dle nich vybojována a feministická lobby nyní naopak muže utlačuje. Sama filmařka v dokumentu hovoří o tom, že teď už vlastně neví, která strana má pravdu. Upozorňovat na problémy, s nimiž se muži setkávají, je důležité a potřebné. Jenže tyto problémy vycházejí stejně jako ženskoprávní témata z tradiční kultury sexismu. Je zcela nesmyslné vidět boj za ženská práva v opozici k mužským právům. Například automatické svěřování dětí do péče matky vychází z představ, podle nichž je ženským údělem převážně péče. Zároveň se však muži, kteří se před rozvodem rovnoměrně nepodíleli na výchově svých dětí, těžko můžou podivovat tomu, že soud určí stejné nastavení i po rozvodu. Právě proto je důležité, aby feministé a feminist­ky mluvili i o výhodách, které z rovnoprávnosti plynou pro muže.

J. Nejedlová

 

Existuje žurnalistické dno? Pokud ano, zcela jistě se mu přiblížila televize Prima svým přístupem při televizní debatě prezidentských kandidátů před druhým kolem voleb. Už z výběru témat, o kterých se diskutovalo, bylo jasné, že relevantní politická témata se řešit nebudou. Otázky týkající se zákazu zbraní nebo kouření v hospodách působily jako jasná nahrávka na smeč Miloši Zemanovi. Naprostá neschopnost moderátora a hulvátské projevy prezidentových fanoušků v hledišti pak dokonaly show, za kterou by se nemusela stydět ani Michaela Jílková. To, že Jiří Drahoš naskočil na Zemanův xenofobní styl, je už jen dovětkem toho, kam se u nás diskurs v této oblasti za poslední roky posunul. Bez ohledu na konečný výsledek prezidentských voleb to byl smutný obraz rozdělené společnosti a příklad toho, jak by televizní žurnalistická práce neměla vypadat.

O. Hudec

 

Tepláky patří mezi podstatná jména látková, oznámil mi onehdy jeden desetiletý mladý muž a mně došlo, že se mi bude opravdu špatně vysvětlovat, že jsou pomnožná. Nakonec jsme se nějak dohodli, ale ještě dlouho jsem uvažovala nad tím, proč by to vlastně měl vědět. No, proč… Protože to bude v přijímačkách! V jednotných přijímacích testech na střední školy, které dnes připravuje „stát“, jsou totiž vyžadovány znalosti morfologických kategorií a dalších jazykovědných zapeklitostí, které mnozí z nás pochopili až během filologických studií na vysoké škole. Ještě zkostnatělejší přístup ke vzdělávání než stát však mají mnozí rodiče, které dokáže rozčílit i to, že dítko domů přinese sice obodovaný a okomentovaný test, ale bez známky. Brzdou vývoje v našem školství není jen legislativa (ta je už dostatečně pružná), podfinancování a snaha o zavedení jednotných zkoušek, ale i rodiče. Takoví, kteří chtějí, aby se jejich děti učily to samé, co oni v dobách uvadajícího socialismu. Ti, kteří vyhodí desetitisíce za přípravné kursy na unifikované testy a které na škole zajímají jenom známky. Rozhodně jich není málo.

E. Marková

 

Klíčová agentura Spojených států pro výzkum oceánů a atmosféry – National Oceanic and Atmospheric Administration (NOAA) – na svém webu nedávno oznámila, že část stránek není přístupná a zbytek je pouze udržován v chodu. Prý škrty kongresu. Právě NOAA jako první změřila, že namísto Obamovou administrativou uváděného jednoho a půl procenta úniků metanu z břidlicových polí v USA to je desetkrát tolik. Asi není náhoda, že těžařskými koncerny lobbovaný Kongres už zase nenašel na provoz agentury peníze. A Donald Trump pro jistotu dosadil za ředitele obchodníka, který se slovu klima vyhýbá. Proslýchá se, že další klíčové federální agentuře – EPA –, jež je obdobou našeho Ministerstva životního prostředí, dokonce hrozí zrušení. V čele NASA stanul poprvé v historii nevědec – Jim Bridenstine omezil klimatický výzkum této světově proslulé instituce a vyčistil její web od ekologického balastu. Trumpova poradkyně pro životní prostředí při slyšení v Senátu sklidila jen posměch, protože nebyla vůbec schopna odpovědět, zda teplota oceánů souvisí s klimatem. Co se to děje na bohatém Severu? Spojené státy a další země, které jsou nejvíce odpovědny za změnu podnebí, jsou ochromeny tlakem koncernů, a zvolily proto pštrosí taktiku: globální oteplování prostě neexistuje. Zakážeme o něm mluvit a zkoumat ho, ideologicky ho vymažeme. Ideály demokracie, dokola omílané v projevech potentátů, jsou pouhými řečnickými triky. V tom se podobají ideologickým heslům totalitních režimů.

J. Malík