Krátkometrážní snímek české režisérky Marie Dvořákové Kdo je kdo v mykologii je první domácí film oceněný studentským Oscarem od dob Ropáků. Surreálná groteska o oživlých encyklopediích mykologie ukazuje vitalitu dnešního českého krátkého filmu.
Pro českou kinematografii to nebyl dobrý rok. Po dvou letech debat o tom, zda je na obzoru nějaká nová vlna či jde jen o zbožné přání, je jasné, že na poli celovečerní hrané tvorby zatím není český film schopný ročně vyprodukovat stabilní počet sebevědomých děl, která by mohla soupeřit alespoň v klání o domácí ceny, když už nemohou pomýšlet na významné zahraniční festivaly.
Atlantida českého filmu
Hojný výskyt tuzemské krátkometrážní tvorby na předních přehlídkách typu Cannes však naznačuje, že talent – na jehož nedostatek se při diskusích o kondici českého filmu vymlouvá ze všeho nejsnáze – tu nechybí. Snímky jako animovaný Happy End (2015) Jana Sasky či loňská česko-slovenská Atlantida, 2003 Slováka Michala Blaška – oba premiérově uvedené právě v Cannes – ukazují, že tu existují jak autoři suverénních hříček (postmoderně zašmodrchanou narací ovlivněný Saska), tak ambiciózních dramat (evropsky realistický Blaško). Oba autoři přitom přinášejí i lokální specifikum, ať už v podobě chytrého využití pivně-myslivecko-traktoristického humoru u Sasky či závažného tématu kupčení s lidmi na slovensko-ukrajinské hranici u Blaška.
Česká kinematografie loni díky krátkometrážní tvorbě dosáhla na další výrazný mezinárodní úspěch, studentského Oscara, prvního od dob Ropáků (1988) Jana Svěráka, pro snímek Kdo je kdo v mykologii Marie Dvořákové. Tato surreálná groteska o pokoji, v němž ožívají mykologické encyklopedie a přestávají platit zákony gravitace, nepochybně patří mezi ty hravější současné české krátké filmy.
Lokální příchutě
Dvořáková studuje film v New Yorku a její snímek vznikl v americko-české koprodukci. Lokální „příchuť“ zde možná nejde na první pohled rozpoznat. V příběhu mladého trombonisty, který veze bezvládnou opilou dívku z večírku domů a v jejím bytě narazí na ty nejpodivuhodnější věci, možná americký divák či porotce vidí vliv němé grotesky či režisérů-hračičků jako Wes Anderson, Michel Gondry či Jean-Pierre Jeunet, kteří věnují enormní pozornost stylizaci svých děl. Domácí publikum však stejně snadno může v nesmělém, takřka bezeslovném projevu Joela Bradyho spatřit rysy českého „stydlivého“ komediálního herectví v duchu Lubomíra Lipského. A v použití skutečné plísně druhu Penicillium vulpinum, která je coby třetí „herec“ uvedena též v závěrečných titulcích, ale i v práci s filmovým prostorem se zase projevuje tradice českého rukodělného triku.
Na druhé straně tyto drobnosti nepřinášejí žádnou jasně rozpoznatelnou lokální poetiku. A vyprávěnku o mladíkovi, na něhož ze stránek knih rozházených po podlaze promlouvají hlavy věhlasných mykologů a který následně sleduje zároveň krásný i dekadentní výjev, jejž maluje po zdech zmíněná plíseň, lze snadno odmítnout jako pouhou hříčku. Dvořáková však vyniká citem pro načasování jemného gagu a obratnými přechody mezi lehkou nadsázkou a vizualizací působivých, zcela neironických obrazů. Navíc neváhala kvůli několika málo scénám s plísněmi spolupracovat na časově náročné kultivaci svých mykologických hrdinů s vědci z Mikrobiologického ústavu Akademie věd.
V této kombinaci talentu a důslednosti lze vidět přinejmenším příslib do budoucna. Studentský krátký film ostatně často plní funkci „přípravky“ na celovečerní kariéru. Oscarové ocenění či třeba vznik národní soutěže, honorované částkou dva tisíce eur, na nedávno skončeném 13. mezinárodním festivalu krátkých filmů Praha pak mohou sloužit jako žádoucí podpora začínajícím filmařům. Aby nezůstali jen u školních filmů a dovedli talent i potřebnou vytrvalost zúročit v celovečerním formátu.
Autor je filmový redaktor Hospodářských novin.
Kdo je kdo v mykologii. ČR, USA, 2016, 15 minut. Režie Marie Dvořáková, scénář Marie Dvořáková, Micah Shaffer, Tony Hendra, kamera Martin Žiaran, střih Marie Dvořáková, Miloš Krejcar, hudba Phil Servati, hrají: Joel Brady, Johana Schmidtmajerová.