minirecenze

Richard Erml

Můj muž, má žena

Druhé město 2017, 152 s.

Jemu a jí se po letech společného soužití rozpadá manželství, a tak se vydají do hor v severoindickém Ladaku, kde spolu byli před lety na dovolené ještě jako mladí a bezdětní – snad aby pochopili, co všechno se v jejich životech změnilo krom toho, že vychovali děti, vybudovali kariéry, pořídili si domeček na kraji Prahy… A zjistili, že původní milostný vztah vystřídalo trpěné kamarádství. Richard Erml se ve své poslední novele nepouští do postmoderních eskapád: čtenář sleduje měsíční dovolenou postaršího manželského páru, střídají se tu pásma jejích i jeho promluv a občas do textu vstupují krátká ich­-formová vyprávění místních obyvatel (a nutno podotknout, že právě ta patří k nejslabším částem knihy). Základní schéma příběhu i jeho literární kompozice se vyjeví během prvních deseti stran a pak už vlastně nic nepřekvapí. I tak se Ermlovi podařilo vytvořit nepatetický, čtivý, mnohdy napínavý příběh, ve kterém je možná nejzajímavější pozorovat, jak se za dobu jednoho vztahu změnila ladacká krajina. A také jak si obě literární postavy vzájemně půjčují řeč, používají stejná sousloví i gesta. Ostatně znají se navzájem tak moc, že spolu ani nemusejí mluvit. A právě proto se nemohou vystát. Kniha má sice jasné vyústění, neumím se však rozhodnout, je­-li to happy end. Jako single třicítka nicméně asi nejsem modelový čtenář.

Eva Marková

Jan Štěpánek

Velká kniha komiksů Jana Štěpánka

Edika 2017, 332 s.

Srdce čtenářů komiksového magazínu Kometa z počátku devadesátých let při pohledu na objemnou knihu Jana Štěpánka jistě zaplesá. Jeho adaptace literárních děl tu patřily k tomu nejlepšímu. Nadšení však rychle opadne především kvůli odfláknutému edičnímu zpracování. Chybí tu totiž základní informace o tom, kdy a kde jednotlivé komiksové příběhy vyšly. Místo toho jsou opatřeny Štěpánkovými předmluvami překypujícími nekritickým obdivem k autorům původních děl, ale také chybami. Jméno R. L. Stevensona je zkomoleno hned dvakrát (a pokaždé jinak) a správně není uvedeno ani jméno O. Henryho. Nicméně právě vypointované příběhy posledně jmenovaného dopadly ve Štěpánkových adaptacích nejlépe; mnohem horší je to s těmi delšími, jako je Bezhlavý jezdec nebo Cesta kolem světa za osmdesát dní, jež přetékají popisným textem v mnohdy archaickém překladu. U Vetřelců netušíme, kdo je jejich autorem (dozvíme se jen, že je „volně upravila Libuše Štěpánková“), u Hadího rodu pro změnu chybějí dvě stránky příběhu. Kolísá také kvalita Štěpánkovy kresby – od precizně vyvedeného Ostrova pokladů, plného drobných a nápaditě členěných obrázků, až po Strašidlo cantervillské, odbyté třemi až čtyřmi obrázky na stranu. Je škoda, že soubor zřejmě neprošel žádnou redakcí, a stejně tak zamrzí, že tu schází Štěpánkova nejznámější adaptace, Čapkova Válka s mloky.

Jiří G. Růžička

Ziemowit Szczerek

Přijde Mordor a sežere nás aneb Tajná historie Slovanů

Přeložil Michal Lebduška

Větrné mlýny 2017, 240 s.

Kniha polského publicisty a spisovatele Ziemowita Szczereka v sobě spojuje tři přístupy: prózu vznikající „na cestě“, dryáčnickou reportáž a esejistické pojednání o střední Evropě. A tato kombinace kupodivu dobře funguje. Spolu s vypravěčem Lukášem, který netají inspiraci Hunterem S. Thompsonem a publicistickým stylem gonzo, se dostáváme do nejrůznějších regionů Ukrajiny. Kniha vyšla v roce 2013, rok před odtržením Krymu a začátkem hybridní války, a třebaže se Szczerek zabývá spíše západoukrajinským separatismem, leccos zde může vysvětlit příčiny dalších geopolitických událostí. Autor je dobrý pozorovatel, nechybí mu smysl pro humor a je schopný upoutat dějem i vylíčením lidských typů. Nechává promlouvat taxíkáře, intelektuály i ochlasty, dělá si legraci z nacionalismu, polských slavjanofilů hledajících na Ukrajině ducha Bruna Schulze nebo lovců východní exotiky. Na cestách se posilňuje prostředkem na potenci a kombinuje ho s vodkou a hulením, zažívá absurdní situace a vrší postřehy o národní nátuře slovanských kmenů. Reflektuje atraktivní exploataci bídy sovětských ruin a uvědomuje si, že jedná podobně jako jeho krajané, kteří za východní hranicí Polska hledají orientální dobrodružství a kompenzují si tak komplex ze ztráty území i z vědomí vlastní nedostatečnosti. Jak shrnuje jeho ukrajinský přítel Taras: „Sám žiješ v kreténský zemi, kreténštější než většina vostatních zemí kolem. Kromě mojí. A proto sem, ty ubohej hajzle, jezdíš, aby ses cejtil líp.“

Karel Kouba

Monika Baudišová

Pikunikku. Japonský piknik

Labyrint 2017, 120 s.

Debut grafické designérky Moniky Baudišové, jež vyrazila na půl roku do země vycházejícího slunce, přesvědčivě zachycuje onu prvotní všesmyslovou fascinaci iniciačním prožitkem naprosto neznámého světa. Jde o ohromující zkušenost vjemového přesycení, kdy se mozek snaží horečnatě usouvztažnit nové, často svůdně bizarní podněty. Jedinečný obrazový průvodce, na zadní straně obálky anoncovaný jako „ochutnávka japonské kultury“, potěší čtenáře každého věku, když postupně ve čtyřech různě zacílených oddílech (všední život, společnost a popkultura, doma a venku, tradice a folklor) nabídne svého druhu katalog japonských fenoménů, zvláštností, zvyků či pokrmů. Současný rozmach kvalitně promyšlených a elegantně vyvedených dětských naučných publikací už na český trh přinesl nejrůznější knižní mapy a ilustrované průvodce, Pikunikku se ale v této záplavě rozhodně neztratí – přitahuje totiž nejen lákavým tématem a zručnou, zjednodušující a lehce karikující kresebnou linkou, ale především v nejlepším slova smyslu subjektivní zaujatostí a autentičností. Jde o originální výpověď tvůrce, který viděl a poznal něco, co považuje za fascinující, a teď se o to touží co možná nejlépe podělit.

Pavel Kořínek

S láskou Vincent

Loving Vincent

Režie Dorota Kobiela, Hugh Welchman, Polsko, 2017, 95 min.

Premiéra v ČR 25. 1. 2018

Polský animovaný film S láskou Vincent vznikal naprosto extrémní technikou. Každé z 65 tisíc políček devadesátiminutového snímku bylo ručně namalováno ve stylu pláten Vincenta van Gogha. Takový způsob práce může svědčit o důsledném tvůrčím záměru jako u slavného animovaného filmu Muž, který sázel stromy, jejž režisér Frédéric Back několik let točil náročnou technikou totální animace, aby svou prací ilustroval myšlenku původního příběhu Jeana Giona. Může to být ale také okázalá atrakce, která poutá pozornost sama na sebe a slouží především jako marketingový tah. Oproti Backovu filmu bychom ve Vincentovi těžko hledali silnější paralelu mezi vyprávěním a použitou animační technikou. Film se vztahuje k životu a smrti Vincenta van Gogha podobně jako Wellesův Občan Kane – skrze mozaiku svědectví, které o mrtvém vyprávějí jeho blízcí. Mnoho políček skutečně vizuálně vypadá jako Van Goghova plátna, a film tak představuje strhující výtvarný zážitek, způsob jeho vzniku ale není ani trochu vangoghovský. Sto dvacet pět malířů/animátorů vytvářelo jak na běžícím pásu plátna, která vznikala překreslováním scén natočených předtím s živými herci (tzv. rotoscopingem). Namísto Van Goghova živelného přístupu k malbě si za obrazy filmu musíme představovat armádu umělců­-dělníků, otrocky přetvářející realitu ve stylu proslulého malíře. Řada černobílých vzpomínkových pasáží už se vzdaluje i Van Goghovu stylu a končí u čiré exhibice monstrózní animační továrny.

Antonín Tesař

Anders Grønlien

Don’t go chasing waterfalls

Futura, Praha, 5. 12. 2017 – 18. 2. 2018

Výstava norského umělce Anderse Grønliena může na první pohled působit jako estetizovaný etnologický výzkum, opírající se o práci s kýčovitou vizualitou šamanského světa. Oproti jiným autorovým výstavám se tentokrát nejedná o komplexněji pojatou instalaci, ale spíše výběr z jeho tvorby posledních let. Motivy, kterým se Grønlien dlouhodobě věnuje, sahají od mystické krajiny po mytické bytosti, vždy jsou ale vykresleny stylem trashové esoterní estetiky, odlišující se od své předlohy jen malými formálními gesty. Uspořádání v „neposkvrněném“ bílém prostoru galerie evokuje dojem jakéhosi esoterního chrámu, interpretujícího pohanskou spiritualitu prizmatem new age, nicméně ve výsledku dává dohromady podivuhodně funkční celek. Nevinnost přírody je tady v bezmála archetypálním smyslu chápána analogicky s panenskostí mladé nahé dívky, jež prochází melancholickou a zasněnou krajinou vodopádů a mlh. Všudypřítomný ženský prvek je vyvažován falickou symbolikou, kterou reprezentuje například přiložené kopí. Těžko říct, jak bude výstava působit na diváky – jako alegorie, nebo jako vtip? Člověku se především nedaří ubránit dojmu, že základním výrazovým prostředkem je jakási až naivní syrovost – šamanská touha vnitřního dítěte po ztraceném ráji magického světa a melancholická touha po návratu. Možná, že sám autor nakonec osciluje mezi ironií a niternou výpovědí. Bude tak zajímavé sledovat, jak se jeho vnitřní souboj bude vyvíjet dál.

Martin Vrba

Tennessee Williams

Skleněný zvěřinec

CD, Radioservis 2017

Hra Skleněný zvěřinec byla v roce 1944 prvním velkým uměleckým úspěchem dramatika a literáta Tennesseeho Williamse. V roce 1950 dostala filmovou podobu a dodnes je inscenována po celém světě, o čem svědčí i rozhlasová verze, kterou v roce 2016 natočil pro Český rozhlas Petr Mančal. Jde o autobiograficky laděný příběh jižanské rodiny, již tvoří ambiciózní matka (Vilma Cibulková), permanentně odkazující na své dřívější vztahy s bohatými muži, fyzicky i psychicky postižená dcera Laura (Ivana Uhlířová) a syn Tom (Kajetán Písařovic), který je zosobněním autora. Otec rodinu opustil, protože pochopil, že v této konstelaci si svůj americký sen nesplní. Matka se snaží rodinu zajistit, zejména „udat“ až příliš závislou dceru, která se obklopena skleněnými zvířátky utápí v romantických představách. Celá hra se zaměřuje na jedno z nadějných setkání Laury s potenciálním partnerem. Tím má být její gymnaziální idol, bývalý Tomův spolužák a současný kolega z práce Jim. I jeho naděje na vysněný život poměrně brzy zhasla a on teď pracuje jako řadový úředník ve skladu. Psychologické drama, v němž matka sází vše na jednu kartu – na pochybného a trochu příliš upřímného nápadníka –, aby se zbavila zodpovědnosti za asociální dceru, směřuje k dalšímu neúspěchu všech zúčastněných. Mančal hru hudebně podkreslil kytarovými plochami ve stylu Neila Younga, jež umocňují celkovou deziluzi. Vydařená inscenace o nevydařených životech.

Tereza Zubatá

Enchanted Lands

Feed Goals

MC, Genot Centre 2017

Mezi místními hudebními publicisty se v poslední době ustálil mýtus, že se na české hudební scéně zásadně neděje nic výjimečného. Každý rok přitom vyjde minimálně jedna nahrávka, která svou kvalitou a originalitou převyšuje i mnohé zahraniční desky. Vynikající debut pražské producentky Barbory Polcerové alias Enchanted Lands navíc lze brát jako odpověď na častou kritiku nejen tuzemské elektronické hudby, a sice že v ní chybějí ženy. Feed Goals je událostí nejen na domácí scéně. Oslavné komentáře se objevují i v zahraničních hudebních časopisech a webech. Britský online magazín The Quietus zároveň ocenil také pražské vydavatelství Genot Centre, které kazetu Enchanted Lands vydalo, jakožto jeden z nejzajímavějších kazetových labelů uplynulého roku. Feed Goals je precizně vystavěná kolážovitá nahrávka, poskládaná mimo jiné z field recordings a youtubeových ripů. Ambient Barbory Polcerové se před ničím neuzavírá. Jeho forma se neustále transformuje, a když už se začíná zdát, že se ustálila v nějaké poloze, přemění se v něco úplně jiného. Permanentně se tak vyvíjí i její vyznění. Feed Goals není album, které byste si mohli pouštět jako pozadí k nějaké činnosti. Je třeba se mu neustále věnovat a ponořit se do něj co nejhlouběji. Až uslyšíte zase někoho mluvit o tom, jak je domácí scéna zoufale nudná, doporučte mu tuto nahrávku. Ostatně nominace alba hned ve dvou kategoriích ceny hudebních kritiků Vinyla svědčí o jeho kvalitě.

Ondřej Bělíček