Host 2017, 306 s.
Po románech Slepá mapa (2014) a Hotýlek (2015) přichází valašskomeziříčská spisovatelka a překladatelka Alena Mornštajnová s dalším prozaickým textem. Román Hana se řadí do sympaticky bezpečné, současnými domácími prozaiky milované kategorie ság z minulosti. Třígenerační příběh rozprostřený mezi lety 1933 a 1963 může těžit z historických traumat, jichž moderní dějiny naložily na země střední Evropy víc než dost. Pokud jsou navíc hlavními hrdinkami židovské ženy, je dostatečná působivost prózy zaručena. Záložka knihy mluví o „strhujícím tempu“ a „smyslu pro dramatičnost“. O tom nelze polemizovat – ztrátami dětí, odchody do transportů a tyfovou epidemií prosviští čtenář jako na horské dráze, takže netřeba příliš uvažovat nad tím, jestli to ve skutečnosti nejsou jen takové apartní kulisy pro docela obyčejný příběh jak z červené knihovny. Pozor, nejsou! Mluvíme přece o vyhlazování a utrpení. Příběh o Haně, dceři z lepší rodiny na moravském maloměstě, její sestře Rose a neteři Miře v sobě nese paradox, podobně jako spousta jiných próz tohoto typu – člověk by se chtěl rozepsat o kýči, ale hodí se to tváří v tvář „zásadnímu“ tématu? Pohyb po povrchu, hladké, neproblematické psaní, láska a nenávist, prostě ideální čtení do vlaku ve vznešeném kabátku velikého neštěstí.