Klasik mezi naturisty

Petr Borkovec je v povídkové sbírce Lido di Dante natolik věrný své vytříbené poetice, že vlastně nemá čím překvapit. Novými prózami z prostředí přímořských letovisek ukazuje, že mu patří místo „národního lyrika“ – tak jako dříve třeba Vítězslavu Hálkovi.

Petr Borkovec je zavedený a čtený autor. Nikoliv nezaslouženě – každá vydaná kniha byla v minulosti událostí svého druhu. Spisovatelův jedinečný styl se i ve sbírce italských povídek Lido di Dante (2017) pozná po několika větách.

Čtenář, který se v Borkovcově díle orientuje a který sáhne po jeho posledním svazku, nebude zklamán, nebo přesněji: nebude překvapen. Dostane právě to, na co je zvyklý a co má rád. Snad jenom o málo víc. Jestliže ke starším prozaickým textům jako Berlínský sešit nebo Zápisky ze Saint­-Nazaire (oboje 2008) jsme se mohli vracet pro jejich skutečnou originalitu, jazykovou vytříbenost, obdivuhodnou slovní zásobu, rafinovaný vtip a vlastně přesnost, s níž vypravěč slova užíval a dávkoval, pak souborem povídek jako bychom se ujistili, že tu Petr Borkovec stále je. A to z jednoduchého důvodu: vzdálenost od knihy ke knize, od sbírky básní k povídkám, je z pohledu Lido di Dantemaličká a v celku vydaného autorova díla už skoro nerozlišitelná.

 

Od …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky