Ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová chce dostat ubytovny pod kontrolu státu. Podle připravovaného zákona mají vzniknout sociální domovy. Sociální byty v nich se však neotevřou automaticky všem těm, pro něž je problém zaplatit tržní nájemné. Hlavním nástrojem pomoci občanům s nízkým příjmem mají zůstat dávky na bydlení. Žadatelé o bydlení musí nejdříve prokázat „tržní selhání“, tedy zákonem přesně definovanou bytovou nouzi. Jak si takové tržní selhání ministerští úředníci, potažmo hnutí ANO představují a kdo bude určovat, zda si za svoji situaci mohou dotčení sami, či nikoli? Návrh z dílny ministryně Dostálové zní jako špatný vtip. Veškeré zahraniční zkušenosti s řešením chudoby ukazují, že bydlení je základní podmínkou k tomu, aby se lidé mohli dále etablovat ve společnosti a žít plnohodnotný život. Místo vymýšlení podivných „ubytoven pro socky“ a podobných nesmyslů by stačilo, kdyby si ANO k připravovanému zákonu sehnalo skutečné odborníky a začalo tristní situaci lidí na okraji společnosti opravdu řešit.
O. Hudec
Zavedeme dílny, vrátíme do osnov práci na pozemcích, znělo českým éterem v posledních týdnech. O něco tišším tónem pak zaznívalo, že to je přece hloupost, protože ruční práce, vaření nebo okopávání rostlinek je možné ve školách provozovat už teď, a dokonce je to podle rámcových výukových plánů (osnovy už jsou spíš archaismus) žádoucí. Co tedy dětem brání pěstovat si jahody a štrikovat svetry? S největší pravděpodobností je to nedostatek financí na zřízení nějaké rozumně vybavené dílny či rekultivaci školního pozemku do podoby zahrádky. Kromě toho chybějí i kantoři, kteří by takové předměty mohli vést. A podobné je to s mediální výchovou i výchovou k občanství, které podle litery zákona mají být součástí hodin už teď. Ale jak to učit? A kdo to naučí pedagogy? Chybí nám zkrátka instituce podobná tomu, čemu se v Německu říká Zentrale für Politische Bildung – úřad, který má v popisu práce rozvoj občanské společnosti (nejen) na školách. Na občanské společností je totiž třeba pracovat, jinak nám moc nepokvete.
E. Marková
Skupina farmářů z Broumovska podala žalobu na stát kvůli škodám, které jim způsobují vlci, a to zejména lovem ovcí. Stát podle nich ochranou tohoto predátora navíc snížil bezpečnost občanů a řešením má být odstřel vlků. Ano, zdejší chovatelé mají skutečně od roku 2015 s vlky (a možná také s toulavými psy) vážný problém. Byli zvyklí svá stáda nechávat pást i bez ohradníků, často dokonce na cizích pozemcích. Po návratu plaché šelmy však většina chovatelů začala ochranu stád řešit, jen někteří je nechali dál vlkům napospas. Opravdu je chyba vlků, že prostřený stůl využili jako doplněk stravy k obvyklé zvěřině? Vlky do Česka totiž netáhnou ovce, ale obrovské přemnožení zvěře, které působí lesníkům a pícninářům škody za miliardy. Proti tomu jsou ztráty chovatelů, jakkoli bolestné, zanedbatelné. Úkolem šelmy v ekosystému je regulace zvěře. Vlk je potřebným nástrojem přírodní rovnováhy a svým lovem chrání les i pro člověka.
J. Malík
V časopisu Týden k mému jménu přidali přídomek „exotická žena“. „Jak vlastně korektně popsat, že nejsi bílá?“ zeptala se mne kamarádka. Kolik je ale situací, v nichž je to vůbec potřeba zmiňovat? Nebo jsem příliš úzkoprsá? Když se mám sejít s někým neznámým, vysvětlím, že sedím v rohu a mám na sobě červené šaty. Kdybych zmínila barvu kůže, asi by mne našel snáz. Částečně se tomu vyhýbám, protože nevím, jaká slova použít. Mulatka má pro mne negativní zabarvení, je to výraz, který má pravděpodobně původ ve španělském slově mula – křížence osla a kobyly. Pak tu máme slovo míšenka – ale lidi přece nejsou zmrzlina, aby byli míchaní. Mám se popisovat jako tmavá či snědá? Ve Spojených státech mohou použít slovo Afroameričan, ale Čechoafričanka asi fungovat nebude, navíc s Afrikou žádné spříznění necítím. Občas mne prostě popisují jako černošku. Vzhledem k tomu, že moje máma je bílá a táta černý, jsem podle mne úplně stejně běloška jako černoška. Tak nevím, třeba tu časem bude žít víc lidí s podobnými kořeny a nějaké vhodné slovo se objeví.
J. Nejedlová
Sparta i Slavia napumpovaly v posledním roce své týmy hráči i trenéry za čtvrtmiliardové sumy globálního kapitálu, a opustily tak tradiční český model výchovy levného fotbalového zboží pro bohatou Evropu. Vskutku odvážný kousek stát se součástí fotbalové elity ale končí tristním zjištěním, že česká kopaná se penězi převálcovat nedá. Zahraniční hvězdy si v české lize neškrtly, italský trenér monstra z Letné přiznal, že vůbec nevěděl, jak je naše liga těžká. To Edenu nadhodnota vysátá z pracujících čínských soudruhů zpočátku přinesla kýžený titul a zdálo se, že budoucnosti mezi bohatýry z Barcelony či Mnichova nestojí nic v cestě. Jenže ouha, milionové investice nepomohly v Evropě porazit ani mistra z Kazachstánu, natož ohrozit československou legii z Plzně. A bude asi hůř. Zdánlivě bezedná pokladna čínského majitele CEFC našla své dno po pár měsících. Společnost si v posledních týdnech půjčuje, kde to jde, klidně i za lichvářské úroky od nebankovních společností. Fanoušci sešívaných mohou jen trnout, protože jejich stadionová domovina slouží jako záloha za jednu z nesplatitelných půjček. A místo poklusu za míčem zaujatě sledovali, jak klubový šéf Jaroslav Tvrdík nahání ztraceného majitele CEFC někde v Pekingu. Česká kopaná tak na jedné straně dokáže nadnárodní kapitál tvrdě nakopat, na straně druhé od něho sama nakopáno dostane. Jestli by nakonec nebylo lepší zůstat levnou evropskou montovnou.
V. Ondráček