Případ takzvané tarnacké skupiny obviněné ze sabotáže na vlakové trati TGV, který pomalu spěje do finále, je už deset let v hledáčku francouzských médií. Stát se pokusil stvořit skupinu levicových teroristů, ale mezitím na scénu vstoupili teroristé skuteční.
V úterý 13. března začala v Paříži poslední fáze soudního přelíčení týkající se sabotáže vysokorychlostní železniční tratě v Dhuisy. Na lavici obžalovaných sedí čtyři osoby z kolektivu alternativní levice, jenž vznikl ve vesnici Tarnac v regionu Corrèze. Nejznámější osobností kolektivu je nepochybně Julien Coupat, údajný spoluautor pamfletu Vzpoura přichází (L’insurrection qui vient, česky 2012), který v roce 2007 zaznamenal mezi anarchistickými a jinými radikálně levicovými aktivisty velký ohlas. Podle žalující strany to měl být právě on, kdo se v listopadu 2008 rozhodl podniknout teroristickou akci, a započít tak osobní vzpouru. Tato teze byla nicméně smetena ze stolu Nejvyšším soudem, který v loňském roce uznal, že není možné někoho soudit za terorismus, jehož cílem by bylo ohrožení státu a společenského zřízení, když k ničemu takovému nedošlo. Rozsudek výrazně ulehčil pozici obžalovaných a současně vrátil případ do kolejí řádné justice. Julien Coupat a jeho bývalá družka Yildune Lévyová jsou tak souzeni za poškození cizí věci, další dva jejich přátelé za napomáhání tomuto činu a zbylé čtyři osoby pouze za administrativní přečiny.
Bez konkrétních důkazů
Po deseti letech je těžké brát nový soud vážně a atmosféra v justiční síni tomu odpovídá. To si uvědomuje také soudkyně Corinne Goetzmannová, která se částečně přizpůsobila ironii, jíž obžalovaní během přelíčení jen srší. Naopak žalobce si jde sveřepě za svým, snad z přesvědčení, že by prokuraturu stažení žaloby zesměšnilo ještě více než opakující se porážky u soudů různých instancí. Důkazy přitom stojí na vodě. Žaloba poukazuje na psychologický (ale fakticky spíše politický) profil obviněných, jejich účast na demonstracích, v rámci nichž se ničily věci, a na kontakty s mezinárodním anarchistickým hnutím. Podle žalobců je sabotáž z listopadu 2008 dokonce součástí kampaně, která byla koordinována na setkáních v Americe, Kanadě či Německu, zkrátka všude, kde se dvojice Coupat a Lévyová při svých cestách třeba jen nakrátko zastavila. Prokuratura se zaměřila na to, aby obžalované vylíčila jako politické aktivisty, kteří neváhají přistoupit k páchání trestných činů. Snaží se zkrátka dokázat, že dotyční viníky sabotáže mohli být, nikoli to, že jimi skutečně byli.
Jedinou faktickou indicií, kterou žaloba disponuje, je hlášení ze sledování, označované jako PV-104: dvojice se údajně nacházela poblíž místa, kde byl umístěn hák, který měl poškodit pantograf vysokorychlostního vlaku a tím přerušit provoz na trati. Coupat a Lévyová tvrdí, že v inkriminovaný víkend si vyrazili mimo Paříž, protože věděli, že jsou v hlavním městě sledováni. Na venkově se pak snažili najít hotel, kde by mohli přespat, a když žádný nenašli, přenocovali v automobilu. V policejním hlášení je celá řada nesrovnalostí, která podle obhájců svědčí o tom, že bylo vyhotoveno jen proto, aby křivě obvinilo jejich klienty. Navíc na rozdíl od jiných obdobných spisů v PV-104 chybí dokumentace, například fotografie, jež by potvrzovaly jeho obsah. Úspěch žaloby je tak přímo závislý na tom, zda soudní senát uvěří věrohodnosti jediné indicie. Další konkrétnější důkazy totiž chybějí a nikdo z pozorně dohlížejících agentů neviděl dvojici umístit hák na místo, kde byl později nalezen. Rozsudek by mohl být vynesen na konci dubna či v květnu.
„Policisté prostě šli kolem půlnoci spát, nechali nás být, ráno se vzbudili, viděli zprávu a řekli si: Sakra, něco jsme prošvihli,“ vysvětluje svůj náhled na věc Coupat. Kauza by v tom případě byla důkazem policejního břídilství, politická moc se ho však snažila zakrýt a obrátit ve svůj prospěch. Podobná nástražná zařízení byla nalezena i na dalších francouzských tratích a přihlásili se k nim němečtí protijaderní aktivisté. Ti tento způsob dočasného narušení provozu vlaků již v minulosti použili, aby upozornili na problematiku jaderného odpadu, který je přepravován právě po železnici. Otázka, kdo položil ostatní háky, stejně jako případná spojitost s protijadernými aktivisty, však zůstala stranou vyšetřování. Žalující strana byla příliš zaměstnaná honem na imaginární kolektiv autorů knihy Vzpoura přichází, jenž si říká Neviditelný výbor.
Přišli skuteční teroristé
Tarnacká aféra zatím neskončila fiaskem jen díky silnému krytí, které se policii a justici dostalo z vyšších míst. Tehdejší pravicový establishment, vedený prezidentem Nicolasem Sarkozym a ministryní vnitra Michèle Alliot-Marie, využil situaci k legitimizaci projektu, jenž měl integrovat tajné a vyšetřovací složky do molochu zvaného francouzská FBI. Nebezpečí terorismu přicházející z levicových pozic posloužilo k tomu, že téma bezpečnosti a pořádku nezmizelo z celospolečenské debaty, z čehož těžila hlavně francouzská pravice. Z tohoto hlediska je dnes nicméně tarnacká skupina už naprosto zbytečná. Nakonec totiž, aniž by to bezpečnostní síly předvídaly, přišli skuteční teroristé, kterými šlo snadno ospravedlnit protiteroristické aparáty, nové zákony i kriminalizaci kdekoho. Případ tarnacké skupiny ukazuje, že za určitých podmínek mohou ztratit soudnost nejen média, ale i justice. Nálepka terorismu umožnila prokurátorům rozpoutat justiční proces, jenž je založen v podstatě jen na politických předsudcích. Obdobnou zaslepenost prokázala i velká část tisku. Příklady z jiných evropských států, Česko nevyjímaje, nicméně ukazují, že podobné mechanismy nejsou výlučně francouzskou specialitou.
Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.