Ticho uvnitř hluku

Před koncertem dua Becoming///Animal

V dubnu se v Praze a Brně představí Becoming///Animal, experimentální projekt Gordona Sharpa a Massima Pupilla. Následující text je koncipován jako pozvánka na koncert, ale zároveň se staví proti diktatuře hudebního marketingu.

Foto Anna Baštýřová

Stávání­-se­-zvířetem je nehybná cesta, cesta na místě, kterou lze prožít a uchopit jen v intenzitě.

Gilles Deleuze, Félix Guattari

 

Pokud se psaní o hudbě vyčerpává pouze reportážemi z koncertů, recenzemi desek a koncertními upoutávkami, svědčí to o jediném: dostali jsme se do fáze, v níž chybějí vize, a proto by bylo nejlepší mlčet. V opačném případě totiž pouze poháníme stroj, jehož jediným, nijak neproblematizovaným smyslem je vědomí, že se v hudbě pořád něco děje. Mlčení je ale samo o sobě jedna z nejtěžších věcí na světě, a pokud jste navíc redaktor hudební rubriky, znamená to, že máte opravdu problém. A tento problém nabývá doslova gargantuovských rozměrů ve chvíli, kdy tohle všechno víte, a přesto slíbíte, že napíšete článek, jehož hlavním cílem má být nalákání na koncert. Jedinou možností, jak si zachovat tvář, pokud nechcete jít rovnou od válu, je vztáhnout se k předmětu tak, aby šlo zároveň o kritiku – a také sebekritiku, protože ta je ve výsledku ze všech kritik nejsmysluplnější. Každopádně je vždy lepší střílet do vlastních řad než do vzduchu.

Nejprve několik informací, aby se zvíře nažralo. Duo Becoming///Animal vystoupí 14. dubna v brněnském Kabinetu múz a o dva dny později v pražském Punctu. Českému publiku se tak po loňském festivalu Alternativa naskýtá další možnost být svědkem spolupráce skotského experimentálního hudebníka a zpěváka Gordona Sharpa a italského baskytaristy Massima Pupilla. K jejich prvnímu setkání došlo v roce 2015 v londýnském Cafe Oto a nahrávku z koncertu vydalo o dva roky později pod názvem A Distant Hand Lifted rakouské vydavatelství Trost Records. Debutové album i loňský pražský koncert ukázaly, že vystoupení dua se mohou proměnit v jedinečný zážitek – jinak by tento článek ani nemohl vzniknout.

 

Spolupráce elit

V promotextu k českým koncertům jsou Sharp s Pupillem označeni jako „věční hledači“, ale, upřímně řečeno, to platí spíš pro prvně jmenovaného – transgenderovou bytost, která si říká také Cinder – a jeho dlouhodobý projekt Cindytalk. Ten se zrodil z punkové kapely The Freeze v roce 1982 a od té doby prošel mnoha personálními i estetickými proměnami – od písňové tvorby v duchu chladného postpunku s industriálními vlivy se mnoha zákrutami dostal až k abstraktním elektronickým kompozicím. V rozhovoru pro online magazín Perfect Sound Forever k tomu Sharp říká: „Prostě jsme toužili hledat nová teritoria, nechtěli jsme zůstat stát na místě – a to je pro mou tvorbu stále důležité. Můj přístup k hudbě se během let příliš nezměnil, jen zkrátka odmítám stát na místě. Cítím v sobě nepokoj a snažím se vyprostit ze žánrových omezení, jak jen to jde.“ V jiném interview – pro server FACT – hovoří o tom, že sice není školený hudebník, ale považuje se za dobrého zpěváka. Na deskách Cindytalk z poslední dekády, na nichž pracovala Cinder sama a které vyšly na vídeňské značce Editions Mego, přitom vůbec nezpívá. Málokomu lze více věřit, když říká, že je „z těch, kdo hledají“, než člověku, který je ochoten vzdát se toho, co umí nejlíp.

Massimo Pupillo je oproti tomu spíše činorodý praktik než hledač. Sám je vyhledávaným spoluhráčem – nejlépe mu jde improvizovat v různých formacích a kontextech na baskytaru. Jeho jméno je zavedená značka a funguje jako čerstvě vybalená mucholapka. Už bezmála dvě dekády působí v proslulé kapele, jejíž název z ideologických důvodů zamlčíme, jelikož už se dál nemůžeme dívat na to, jak je cokoli potenciálně neznámého bezostyšně likvidováno odkazováním ke známému. Pupillo tak bude pro tentokrát „pouze“ schopným a zkušeným improvizátorem, a nikoli baskytaristou skupiny XY, s níž, jak už to tak u legendárních kapel chodí, spolupracovala kdejaká hudební celebrita. Teď by se měl text proměnit ve výčet slavných jmen, ale protože nechceme podporovat snobismus, který v alternativních hudebních kruzích bují daleko hrozivěji než v mainstreamové kultuře, v níž se přece jen předpokládá povrchnost, žádné tu nezazní. Každý si je může snadno vygooglovat (nemluvě o tom, že zatajované informace bývají zpravidla lákavější než ty vyřčené). Ze stejného důvodu ostatně nebyla zmíněna ani slavná britská kapela, kterou dávají promotéři do závorky za Sharpovo jméno spolu s půvabnou předponou „ex“, neboť na jednom z jejích alb nazpíval tři písničky. Je až fascinující, jak rozšířená je tendence vyměřovat hodnotu méně slavných hudebníků odkazy ke slavnějším tvůrcům, jimž se třeba jen náhodně připletli do cesty. A nutno podotknout, že nikdo se k této praktice neuchyluje raději než hudebníci sami.

 

Volný prostor

Produkce Becoming///Animal by se ­vlastně dala popsat dost jednoduše: Cinder ­pustí z laptopu elektronický podklad, zvukově odpovídající nejabstraktnějším nahrávkám Cindytalk, počká, až do něho Massimo Pupillo, vlnící se s baskytarou nad stolem plným nejrůznější elektroniky, vstoupí se svou špinavou, pulsující sonickou hmotou, a pak už jen zpívá a tančí. Svůdnost performance se ale rozhodně nerodí z tohoto banálního ­rozvržení. Klíčové je to, že zvuk se skládá ze tří vrstev, mezi nimiž je ponechán nebývalý prostor: jednotlivé složky spolu komunikují, ovšem navzájem si nedominují; všechny mají sklon se rozptylovat, ale nikdy se neslijí dohromady. Ačkoli jde o hudbu hlučnou a hutnou, jejím smyslem není zavalit posluchače, naopak je jim ponechána velká míra svobody – na rozdíl od většiny hudby, která pracuje s hlukovými plochami, zkreslením a drony, si při poslechu Becoming///Animal nemusí připadat jako v tlačenici. Je pak smutné číst výtky typu, že vystoupení na Alternativě postrádalo gradaci nebo že skupina příliš brzy odkryla všechny své trumfy, protože jde o požadavky, jimž produkce Becoming///Animal z principu nemůže vyhovět. Gradace v sobě obsahuje vysokou míru násilí: upnout se k ní znamená chtít posluchače vláčet a vyžadovat ji je symp­tom bezradnosti, ztráty orientace a nedostatku imaginace. Smyslem hudby Cinder a Massima Pupilla není vést posluchače na vodítku ani je oslňovat spektakulární show se spoustou zvratů, ale vtáhnout je dovnitř, nechat jim prostor a střídmě udržovat napětí. A k napětí patří i uvolnění a především ticho – ticho uvnitř hluku, v mezerách mezi jednotlivými vrstvami.

 

Bota v obličeji

Jedním ze způsobů, jak nějakou věc pochopit, je popsat, čím ona věc není. K tomu poskytli mimořádný prostor pořadatelé festivalu Alternativa, když v rámci jednoho večera vedle Sharpa s Pupillem uvedli darkambientní projekt Deathprod Helgeho Stena (viz rozhovor v A2 č. 25/2016), člena norské improvizační superskupiny, jejíž jméno z pochopitelných důvodů opět nemůžeme vyslovit, a postavili tak vedle sebe dva značně rozdílné, ba přímo protichůdné přístupy k hudbě. Z jistého hlediska taková dramaturgie dává smysl, protože jde o oblast, v níž nejrůznější tvůrčí gesta naprosto běžně sdílejí fanoušky, pořadatele, koncertní sály i úděl menšinové kultury, nicméně v tomto konkrétním případě se jedná o kombinaci na hraně stravitelnosti. Některé žaludky jsou sice schopny strávit úplně cokoli a platí to pochopitelně i pro hudbu, to ale na věci nic nemění. Na druhou stranu toto podivné sousedství umožnilo nahlédnout diference v nebývale ostrém světle.

Zatímco během koncertu Becoming///Animal publikum postávalo v polozaplněném sále v přeskupujících se hloučcích a tuto nepravidelnost jako by kopíroval i ležérní pohyb Cinder po pódiu, při vystoupení Deathprod bylo jeviště i hlediště podřízeno přísné symetrii: židle v sále byly rozmístěny do dvou bloků s uličkou uprostřed a přesně ve středu pódia stál v kuželu reflektoru stolek­-oltář s laptopem a za ním seděla strnulá postava Helgeho Stena. Organizace prostoru i světelný design byly uzpůsobeny tak, aby dokonale reprezentovaly hudbu, v níž není místo pro náhodu, improvizaci ani svobodu. Diváci nesměli během koncertu chodit dovnitř ani ven a toto opatření bylo vlastně dokonalou metaforou celé produkce – hudby, která je součinem různých nařízení a omezení, realizuje se v pevně ohraničeném prostoru a znemožňuje jakýkoli pohyb. Existuje spousta lidí, kteří k rozkoši potřebují ležet svázaní na zemi a mít vojenskou botu v obličeji, a nemá smysl jim v tom bránit. Koncerty Becoming///Animal jsou ale spíš pro ty, kdo se radši zbůhdarma procházejí po okolí.