Sturm und Drang

Ani gól, ani Gogol

 

Samota se pozná nejvíc na sídlišti,

když zdviž se zakvedlá v šachtě,

je ti na usnutí, je ti fakticky

jak faraónské mrtvole po snídani.

Výtah tě unáší strašlivě dolů,

semafory přecvaknou na nikoho,

když se vracíš, psi přešlapují,

učurávají rovně na balkonech,

Češi na mistrovství světa kličkují,

hrají zas to svoje harakiri,

ťukají holemi, nad ledem zviřují zimu,

celý národ jim věští z modré čáry.

Zatím rostou koťata,

sudičky soudí, věčnost zas problematicky mlčí,

jen andulkám to nic nedělá:

sypač semínek se vzdálil z balkónu,

pokřikují na somrující kavky,

spokojeně brousí zobák o klec.

 

 

Duchcov

 

Míjíš hospody, na štamgastky se KasáNova.

Děvčátko se neuroticky třese v židličce

a báby v cukrárně na sebe civí přes dým.

Indiáni z talířků kouří dýmku míru

a báby v cukrárně na sebe civí přes dým.

Černoch s Dvorským jsou v duetu vyučení

cukráři,

báby jim kejvají a civí přes dým.

Patrik Linhart kdesi v dálce

na kohosi drmolí nezřetelná slova,

zní to jako přes vodu a mnoho zdí.

Za dvě stě let to tu cikáni srovnají jako dluh

a z celého Duchcova vznikne náměstí.

Jen zámek bude stát – na zámek,

ale pošoupnou ho půl kilometr od parku

spolu s hornickými limity a poddolují to.

V podzemí políbí plešaté košaté stromy,

ty porodí sadařům 40 druhů ovoce,

pokroková batolata v ekonomických

dupačkách

budou se usmívat za medovými dudlíky

a od skloviny se jim odrazí připalující slunce.

Báby dál budou civět přes dým,

jedna megapusa vyfoukne „Ahoj“ na cukrářku

a strčí do zkoprnělého kočárku.

Rádio zas bude tlouct někoho do rytmu

a příchozí si bezradně pomyslí:

Sever.

 

 

* * *

 

Ven z peřin.

Hola! V neděli ráno v šest že mám

poslouchat kosa?

To se ještě uvidí!

Na sídlišti se probouzejí přepažená světla,

gigabyty osudů se spouští na serverech,

nahoře budou řízky, vyhlašují do stěn.

Holka, které chlastá kluk,

se zase u zrcadla zbytečně líčí,

spartakové si bubnují do prsou,

vytahují ze skříně už desáté tričko,

hlavy vypouštějí do světa uzívané díry,

zuby perličkují,

sousedka za zdí zmateně brblá.

Píša vzdychá ve sbírce,

vzdychám nad Píšou.

Nad zemí se rozprostřely mrákoty,

i když se povrch obchodně tváří,

že jsme stále nad,

že máme ještě jaksepatří nadhled.

Mazec!

 

 

* * *

 

Nad Roztoky zakroužilo káně,

káně­-giganthopiték.

Rozevírá osrstěné dlaně,

sahá mrakům do kytek.

 

 

* * *

 

Vrátil jsem se z Limericku,

z nudle uzel v kapesníku

a fotky, abych zapomněl.

A v centru hodně velkých skel

blejsklo na mě v Limericku.

 

 

Pečeť

 

Nad zemí slunce kleslo pod rysku.

Další nedotočené pivo,

stejně jako včera i dnes, zítra nejinak.

 

Tepnami večerní city proudí šedá krev.

V tunelu jedné z žil unáší vlak sprejera.

Z fachy. Trhaně skicuje na papír

ďáblovu schovanku.

 

Jako král v montérkách je vezen.

Vahou vtlačuje do sedačky křiklavý erb:

zapáchající tag.

 

 

Sturm und Drang

 

Vyplachovat lidem hlavu procenty

a statistikou

je diktatura je diktatura je diktatura!

Nynější svoboda po svobodě je peklo

z konkurenčních důvodů.

Řemeny, které za volna jistily a dopomáhaly

odvaze,

jsou přitaženy a škrtí.

Vstával. Praskalo mu za krkem a v rameni,

neboť tělo vědělo, že zrychlujeme své Silvestry

petardami už o narozeninách.

Vstávání mu fakturovalo muku

a požadovalo plnění před termínem splatnosti,

aby si náhodou frajersky neodstřihl kapsy:

mít do nich natruc co nejhlouběji.

 

Zase ty afty, jak se náruživě líbal s láhvemi…

 

Vzpamatovat se z probuzení.

Vzpamatovat se z narození.

 

 

O poezii

 

Michalu Jarešovi

 

Na kterém rande to zas zatvrdla,

s jakýmpak mladíčkem?

Je polovina března –

v bloku prázdno.

Jediná útěcha přišla od ní v lednu – pár řádek.

A jakoby hodně zdálky,

koresponďáček, řekněme.

Myslí asi, že to nebolí.

Vzpomínám…

Jak tvoje řeči berou za své, kamaráde!

„Považ, kterak veršům škodí množství,

kolik jsi toho už napublikoval…“ –

baže, bubák grafomanie

a jiné vyrážky na přehnaně růžových místech,

ale teletinu portmonky máš žalostně prázdnou.

U politého stolu v hospodě

jak na venerologii,

jen literární terminologií…

Teď si připrav výmluvnost, příteli,

přijď mi to zas vykládat!

Květnatě, můžeš.

Ale na to není čas.

Zrovna píšeš, říkáš.

Ovšem, chápu.

Teď jsi mlčenlivý jak sklaplá zarezlá kudla,

polykáš andělíčky, jakpak bych nevěděl,

panečku, to se to plave, to se to splývá:

rozumí se – zmrtvěle,

jinak se na tvůj styl ani nepodobá.

Kampak se zaběhla ta moje holka,

taková holčička to byla…

 

 

Recepty

 

Je třeba se rychle najíst.

Ideálně hltat:

pečivo tvrdne,

brambory se scvrkávají a skot

stárne.

Musí se ovšem vyrovnat i opékací jehlice –

její ocel je ideální pro poměření všeho,

co je ohnuté,

nelidské,

co neobstojí.

Pak je ovšem též třeba hodně dřeva a knih,

jelikož je ustavičná zima

a samota:

vždyť kdo by chtěl vypadat

jako ten psychopat s puškou ve zprávách.

Proto je dobré vyhlédnout si milé děvče stranou

a mít tlumič.