Zvláště v posledních letech ubývají v celé České republice nádražní restaurace a bufety, které neodmyslitelně patří k českému železničnímu koloritu. Proč se to děje a o co přicházíme?
Když na začátku roku vyšla zpráva, že po rekonstrukci nádraží Praha-Smíchov má na místě dnešní restaurace Oáza vyrůst food court s rychlým občerstvením, reakce vševědoucího internetového lidu byla vlastně tak nějak očekávaná. „Co se takhle zamyslet nad tím, že nádražky zanikají prostě proto, že o ně lidé nemají zájem?“ ptali se komsomolci volného trhu, vždy připravení vše vysvětlit nabídkou a poptávkou, zatímco z jiných zákoutí se ozývalo moralizující zadostiučinění, že tahle „zaplivaná díra“ konečně zmizí z mapy světa.
Těžko říct, co je horší. Jestli to, že brzy zanikne jedna z nejesenciálnějších českých nádražek, v níž s oblibou vysedával i Ivan Martin Jirous, řečený Magor. Nebo, že Správa železniční dopravní cesty (SŽDC) i České dráhy pronajímají nádražní prostory takřka výhradně franšízám jediného nadnárodního koncernu prostě proto, že jim to víc nese. Anebo že se najde opravdu vysoký počet jinak svéprávných lidí, kteří celou tuhle situaci považují za normální a přínosnou. Obzvlášť smutné je to všechno v době, kdy snad polovina obyvatelstva blouzní o bránění českých kulturních tradic. Udržení tradiční české gastronomie na co nejvíce místech – včetně nádražek – by tedy mělo být naopak naším národním zájmem. A nejde jen o pivo nebo guláš, ale především o restaurace samotné coby místa nečekaných setkání.
Postdemografický prostor
„Jaká je vlastně typická klientela takové nádražky?“ ptají se často dychtiví zájemci, kteří se snaží poodhalit tajemství staničních výčepů. Otázka je to sice zvídavá, jenže úplně špatně položená. Tak jako nádražka nemusí nutně znamenat zaplivanou čtyřku s propálenými ubrusy a nevrlým výčepním, není ani definovaná jednou konkrétní sociální skupinou, z níž by se rekrutovali její hosté. Kouzlo spočívá naopak v tom, že nikdy nevíte, kdo do ní vkročí. Ať už je to školní výlet s paní učitelkou nebo parta dělníků rekonstruujících nástupiště, všichni se můžou společně zakousnout do párku v rohlíku nebo smaženého sýra a poznat se s lidmi, které by jinak nepotkali. Návštěva nádražní restaurace je tak vlastně jakousi analogovou verzí postdemografického chování, které se začalo zkoumat na internetu teprve před několika lety. A postdemografická je nakonec ve všech důsledcích, včetně spotřebního jednání: ať už jde o nákup nejnovějšího mobilního telefonu nebo nakládaného hermelínu, ani v jednom případě vaše rozhodnutí nevychází z vašeho sociálního statusu, nýbrž z vaší volby – do nádražky si zpravidla sedne jen ten, kdo si do ní sednout chce. Není proto divu, že navštěvování nádražek se v posledních letech stává specifickou zálibou městských dobrodruhů se slabostí pro nostalgii a lehký bizár.
Jestliže se o tradiční hospodě hovoří jako o demokratické instituci srovnatelné se zákonodárnými sbory, v případě nádražky to platí dvojnásob: pokud nám ujede vlak, sejdeme se v ní všichni. A protože v takové chvíli zpravidla nemáme kam jinam jít, je důležité, aby byla restaurace přístupná a příjemná pokud možno všem cestujícím bez ohledu na národnost, věk, pohlaví, vzdělání nebo výplatní pásku. Osvěžovny v železničních stanicích totiž mají ještě jednu specifickou vlastnost: když zavřou, v daném místě za ně zpravidla není žádná adekvátní náhrada.
Když na pivo není čas
Není ale vlastně jakákoli snaha o zachraňování nádražek jenom zbytečná námaha a předem prohraný boj? Železniční cestování, a to zejména v příměstských aglomeracích, se za poslední roky zrychlilo, integrovalo, racionalizovalo, a z pohledu pravidelně dojíždějícího člověka tedy i zkvalitnilo. Vlaky jezdí rychleji, spoje na sebe lépe navazují a přemístění z bodu A do bodu B vám dnes trvá podstatně kratší dobu než dříve. Bohužel však platí přímá úměra: zabere-li vám cesta například o čtvrtinu méně času než dříve, klesá i čas, který jste ochotni strávit na nádraží. Jednak proto, že po cestě nestihnete tolik vyhladovět, ale i kvůli tomu, že dříve běžná půlhodinka na pivečko a gulášek najednou celé putování neúměrně natahuje. Pro mnoho cestujících je tak už dnes vysedávání v sebelepší nádražce spíš zbytečným zdržením. A nutno podotknout, že i vlastní koncept nádražních restaurací s hotovkami a pivem má svůj původ v době, kdy lidé měli mnohem více času na přestup i na samotné cestování.
Tento proces je nicméně obousměrný. Železniční stanice jsou už dnes navrhovány a rekonstruovány tak, aby se v nich člověk pozdního kapitalismu zdržoval pokud možno co nejméně. Možná už jste si někdy například povšimli, že na hlavním nádraží v Praze chybějí čekárny – což je poněkud zásadní nedostatek. Jistě, místa k sezení v nádražní hale najdete, ale pokud čekáte na zpožděný vlak třeba s malým dítětem, delší pobyt v hlučném a nepřehledném prostoru s velkou fluktuací lidí se stává silně nepříjemným zážitkem. Typickou situací z regionů je zase rekonstrukce nádraží, jejímž výsledkem je omezení provozu prvního nástupiště a nasměrování cestujících mimo nádražní budovu. Restaurace tak ztrácí jakýkoli přímý kontakt s provozem nádraží i potenciální klientelou, podobně jako se to stalo například v Ústí nad Orlicí: místní aktivisté tu sice zachránili historickou výpravní budovu před demolicí, jenže rekonstrukce železničního uzlu vyšachovala 140 let starou technickou památku příliš daleko od pěších tras většiny cestujících. Původní nádražka tak zanikla a paběrkuje i její náhrada v podobě kavárny či bufetu, kde se od rekonstrukce vystřídalo už několik provozovatelů.
Zlaté dědictví
„Proč vlastně nepřihlásíme české nádražky na Seznam kulturního dědictví UNESCO?“ zeptal se mě kdysi Filip, zakladatel nádražky v Novém Bydžově. Zdejší archetypální výčep s plechovým pultem pravidelně hostí koncerty místních muzikantů nebo turnaje ve stolním fotbálku. Ukazuje tak, že typická nádražní hospoda má šanci na přežití i ve 21. století. Stačí jen, aby provozovatel umně zohlednil místní specifika a zlomil odpor veřejnosti k nádražním restauracím jako něčemu nepříjemně lepkavému. Pokud totiž nahradíme demokratické podniky pro všechny společenské vrstvy fastfoodovými řetězci s předraženými prefabrikáty, nejenže se tím připravujeme o jedinečnou součást našeho kulturního dědictví, ale také přispíváme k další sociální stratifikaci. Jestliže dnes tleskáme tomu, jak z českých nádraží mizí bezdomovci a stoly s potrhanými ubrusy jsou nahrazovány vyleštěnými prodejními pulty, časem můžeme s překvapením zjistit, že na těchto místech nejsme vítáni ani my sami.
Autor je zakladatel serveru vagus.cz.