To, že se kultura nezajímá o politiku, ještě neznamená, že se politika nezajímá o kulturu. Jednu z podob takového vrchnostenského zájmu o kulturu představuje odvolání ředitele Národní galerie Jiřího Fajta a ředitele Muzea umění Olomouc Michala Soukupa, kteří se tak stali nedobrovolnými oběťmi blíže neurčeného politického handlu. O jaký politický obchod se mělo jednat, se záhy začalo spekulovat v médiích. Ta na oba případy silně zaměřila pozornost, a to navzdory křečovité snaze ministra kultury Antonína Staňka, který se od počátku snažil celou kauzu co nejrychleji zamést pod koberec. Naštěstí to udělal tak diletantsky, že tím ve skutečnosti jen přilil olej do ohně: vyhození Fajta a Soukupa prakticky na hodinu bez věrohodného důvodu a krátce před velikonočními svátky v naivní víře, že téma mezitím ztratí na intenzitě; muselo zákonitě přitáhnout pozornost médií, i kdyby ve skutečnosti o nic nešlo.
O celé kauze bylo řečeno a napsáno mnohé, ať už na stránkách deníků nebo z řečnických mikrofonů na protestních demonstracích. Jedním z těch, kteří se přirozeně ohradili proti postupu ministra Staňka, byl i bývalý ministr kultury Daniel Herman, když vcelku nepřekvapivě vyjádřil přesvědčení, že za odvoláním Fajta stojí Pražský hrad. Je sice hezké, že hradní nepřítel přiměl exministra Hermana k tomu, aby začal vůbec poprvé bojovat za nezávislost kultury, když ale k tomu měl příležitost z titulu své funkce, ničím takovým se neobtěžoval. A to navzdory tomu, že jsme už delší dobu svědky postupného utahování šroubů nad tou částí veřejné a kulturní sféry, která se snaží bránit pokusům o politickou kontrolu ze strany mocenského kartelu Babiš–Zeman. Exministr kultury Herman však nebyl do své funkce nominován proto, aby snad nějak rozvíjel českou kulturu, ale aby v tehdejší koalici za KDU-ČSL pokryl církevní restituce, a tuto svou povinnost také náležitě splnil.
Bohužel se zvláště dnes, kdy Andreji Babišovi opět teče do bot, ukazuje, že veřejnoprávní média se ocitají pod zvyšujícím se tlakem (důkazem je i nedávné zvolení Ladislava Jakla do Rady pro rozhlasové a televizní vysílání), a nutné spojenectví se Zemanem si tak vyžaduje lidské oběti. Jako kdyby se nad Hradem tyčilo Sauronovo oko, jehož těkavého pohledu se všichni obávají, protože všude, kam zaměří svou pozornost, zůstane jen spálená země.
Když tedy Herman mohl během svého mandátu bojovat za zákon o veřejné kulturní instituci, namísto toho, aby do návrhu zapracoval námitky odborů, se jej nakonec rozhodl vůbec nepředložit, a to navzdory tomu, že jeho prosazení bylo součástí programového prohlášení tehdejší vlády. Takový zákon by si ve své ideální podobě měl brát to nejlepší z liberální i socialistické politiky a vést k omezení státu a jeho potenciálních zásahů do oblasti kultury, ovšem nikoli ve prospěch soukromých podnikatelských iniciativ, nýbrž v zájmu veřejnoprávních kulturních institucí, jejichž důvodem k bytí není generování zisku, ale služba veřejnosti. Taková reforma by příspěvkovým organizacím Ministerstva kultury měla zajistit větší autonomii, zavést správní a dozorčí rady, stabilizovat financování a otevřít prostor ke zvyšování platů zaměstnanců. Pokud by takový zákon Herman po připomínkách tehdy prosadil, nemusel se dnes ze svého Twitteru pohoršovat nad současnými kroky svého nástupce, jemuž by rázem chyběly politické nástroje na Fajtovo odvolání. Toho si byl ostatně Fajt už dlouho vědom, a proto také od počátku patřil mezi hlavní postavy, které za tento zákon bojovaly. Domyslet si tak můžeme i to, že ačkoli se zákon o veřejnoprávní instituci v kultuře znovu objevil i v programovém prohlášení současné vlády, ani tentokrát nebude existovat politická vůle jej prosadit.