O kontaminaci

Nad novelou Mimo dosah Samanty Schweblin

Argentinská spisovatelka Samanta Schweblin bývá považována za pokračovatelku tradice fantastické povídky. V novele Mimo dosah sice dochází i ke stěhování duší, ale pokud jde o téma ekologické devastace a průmyslových hnojiv, její próza má velmi realistický základ.

„Dřív nebo později se něco hrozného stane,“ tuší úzkostlivá matka z novely Mimo dosah (Distancia de rescate, 2014; česky 2019), zatím nejúspěšnějšího díla argentinské spisovatelky Samanty Schweblin. Stejnou větou by se přitom dala charakterizovat i většina její povídkové tvorby, představené českým čtenářům v roce 2014 ve výboru s názvem Ptáci v ústech (recenze v A2 č. 25/2014). Titulní povídka, jejíž název ovšem ve většině jazyků neprodukuje dvojsmysl a v níž se skutečně pojídají ptáci, pochází ze stejnojmenné povídkové sbírky (Pájaros en la boca, 2009), která získala prestižní kubánskou cenu Casa de las Américas. Přinejmenším od té doby je Schweblin označována jako pokračovatelka tradice hispanoamerické fantastické povídky a spojována se slavnými jmény, jako jsou Adolfo Bioy Casares nebo Julio Cortázar; konkrétně jsou pak její texty srovnávány třeba s Cortázarovou povídkou Zabraný dům (1946, česky 1966), dnes už kanonickým textem žánru, kde jsou na pouhých několika …

Tento článek si přečtou pouze předplatitelé


Předplaťte si Ádvojku

Přihlášení

Kupte si toto číslo elektronicky