Co hrané seriály neumějí

Televizní animace pro dospělé

Sousloví adult animation, tedy animace pro dospělé, označuje současný trend ambiciózních animovaných seriálů, které tvoří paralelní linii k hrané quality TV. Na obrazovce se tak můžeme pravidelně setkávat se sebestřednými koňskými hvězdami nebo psychopatickými vynálezci v důchodovém věku.

BoJack Horseman, tvář současného adult animation seriálu. Foto Netflix

„Soprano. Draper. Underwood. Horseman.“ Tato čtyři jména tvoří slogan plakátu třetí sezóny oslavovaného seriálu BoJack Horseman (od roku 2014) z produkce streamovacího kanálu Netflix. Znalci americké „kvalitní televize“ v prvních třech jménech rozeznají antihrdiny uznávaných seriálů Rodina Sopránů (The Sopranos, 1999–2007), Šílenci z Manhattanu (Mad Men, 2007–2015) a Dům z karet (House of Cards, 2013–2018). Horsemanovo jméno je k nim přidáno napůl ironicky, napůl vážně. Na rozdíl od ostatních lidských postav je to totiž antropomorfní kůň ve středních letech, který žije v silně absurdní verzi Hollywoodu, utápí se v sebestředném splínu a vzpomíná na devadesátá léta, kdy byl hvězdou populárního sitcomu. Oproti Tonymu Sopranovi, Donu Draperovi a Franku Underwoodovi je navíc kreslený. Ovšem vzhledem k tomu, že je jednou z reprezentativních osobností žánru adult animation, může si dovolit vedle zmíněných komplexních a temných postav klidně stanout. Animované cykly už totiž nejsou vnímány jen jako zábava pro děti, ale stává se z nich osobitá odnož současné ambiciózní seriálové tvorby. BoJackova narcistní, manipulátorská, zároveň však tragická (a ještě častěji tragikomická) osobnost rozhodně není tím, že existuje jen v dvourozměrném kresleném provedení, nijak ochuzena.

 

Podvratná animace

Podobně jako třeba quality TV je i takzvaná adult animation, animace pro dospělé, spíš marketingová nálepka než jasně vymezený, ohraničitelný fenomén. Nemá proto příliš cenu pouštět se do zkoumání jejích hranic. Stačí konstatovat, že animaci pro dospělé bychom v televizi našli už mnohem dřív, než se o současné vlně adult animation začalo mluvit. Kořeny dnešní tvorby se zpravidla sledují do devadesátých let, kdy vznikaly série jako dodnes populární komedie Simpsonovi (The Simpsons, od roku 1989), South Park (od roku 1997) a Griffinovi (Family Guy, od roku 1999), ale také excentrické záležitosti jako Beavis a Butt­-Head (Beavis and Butt­-Head, ­1993–1997, 2011) a Happy Tree Friends (od roku 1999) nebo vážněji pojaté cykly The Critic (Kritik, 1994–1995, 2000–2001) či Downtown (1999). Už v těchto seriálech najdeme spoustu znaků, které jsou pro dnešní adult animation typické. Řada z nich vychází ze starších seriálových formátů, jako jsou rodinný sitcom nebo slapstickový cartoon. Pro mnohé je příznačné balancování mezi stylizovanými portréty amerického životního stylu a výstředními, fantaskními výjevy. Někdy se vychýlí k pubertálním provokacím, jindy do nonsensového groteskna, ale většinou mají podobu skečovité komedie střídající různé typy gagů. Ostatně řada tvůrců těchto sérií vzešla z prostředí indie nebo undergroundového komiksu, kde se podobný přístup ustavil už dříve.

Animace přitom často vystupuje jako podvratný, nepředvídatelný prvek. V kreslené, loutkové či claymation podobě je možné ukázat i věci, které by v hraném podání působily příliš nepřístojně nebo prostě nebyly realizovatelné. Animace také seriálům vnucuje překotnější tempo a fluidnější, nestálejší povahu postav, objektů, ale i zápletek a pomáhá vizuál­ně charakterizovat postavy tím, že zvnějšňuje jejich povahy a nálady. A konečně umožňuje prakticky nekonečnou recyklaci. Jiný než animovaný seriál by nemohl vydržet třicet let vysílání jako Simpsonovi, aniž by jeho hrdinové fyzicky zestárli.

Dalším velkým impulsem, ke kterému se řada tvůrců hlásí jako ke své inspiraci, byl boom japonského anime na přelomu devadesátých a nultých let. Anime přineslo nejen novou vizuální estetiku, kterou mnoho současných seriálů převzalo, ale také novou míru realismu a epičnosti. Předvedlo, že animace se nemusí okatě vymezovat vůči hranému filmu jako cosi méně realistického a že může vyprávět i dlouhé a vrstevnaté příběhy. Adult animation tak do velké míry znamená spojení postupů animovaného filmů s tradicí americké seriálové televizní tvorby.

 

Čas na vyšinuté dobrodružství

Jedním z hlavních tahounů tohoto ­trendu ambiciózní seriálové tvorby posledních let se stal placený kabelový kanál Cartoon Network. Vznikl už v roce 1992 a jeho noční blok Adult Swim, věnovaný pořadům pro dospělé, byl spuštěn v roce 2001. Cartoon Network pro svou původní produkci víceméně od začátku vyhledává kreativní autory, kteří dokážou odvážně rozvíjet výše načrtnutá specifika seriálové animace. Jednou z klíčových osobností studia byl bezpochyby Gendy Tartakovsky, který vytvořil komediální hit Dexterova laboratoř (Dexter’s Laboratory, ­1996–2003) nebo animačně neobyčejně invenční ­seriál Samuraj Jack (Samurai Jack, 2001–2004, 2017), ale svobodomyslné principy studia podněcovaly hlavně ke kolektivně vytvářeným projektům.

Nejslavnějším seriálem studia, který navíc přinesl zlom v obecném vnímání adult animation, se stal Čas na dobrodružství (Adventure Time, 2010–2018). Cyklus kombinoval prvky dětského seriálu s velmi neukotveným a bohatým prostředím, do něhož mohly vplývat nejroztodivnější vlivy dalších žánrů a stylů. V posledních letech se program Adult Swim dostal do obecného povědomí seriálem Rick a Morty (Rick and Morty, od roku 2013), který působí jako klon Času na dobrodružství z nějaké zlé paralelní dimenze. V obou případech je hlavní postavou malý kluk, který zažívá různá dobrodružství se svým parťákem. Jenže zatímco v Času na dobrodružství je jeho druhem dobromyslný pes, jenž dokáže měnit velikost a tvar, v případě Ricka a Mortyho je to hrdinův dědeček, bezohledný, roztržitý, šílený a poněkud nebezpečný vynálezce, pro něhož je malý Rick spíš pokusným králíkem než kumpánem. Oba seriály ohromují především originálními zápletkami, které často vycházejí z klasických motivů různých žánrů, ale jsou dotažené a pokroucené do překvapivé, absurdní podoby. Pro oba cykly je také svým způsobem zásadní téma mezilidských vztahů nebo rodiny, které z nich dělá něco víc než jen přehlídku fascinujících žánrových variací.

 

Náš malovaný prezident

Jako další výrazný kanál adult animation se vyprofilovala streamovací služba Netflix, která se stala mezinárodním distributorem mnoha titulů současného japonského anime a producentem pozoruhodných hybridních americko­-japonských sérií Neo Yokio (­2017–2018) a Castlevania (od roku 2017). Zároveň ale prezentuje vlastní západní série adult animation. Vlajkovou lodí je právě výše zmiňovaný BoJack Horseman. Tvůrci v něm vytvořili skvělou satiru současného Hollywoodu, zasazenou do světa, kde výraznou část populace tvoří antropomorfní zvířata. Seriál se přitom nenuceně a vtipně dotýká aktuálních mediálních a společenských jevů, od skupinových identit po vliv sociálních sítí na veřejné mínění. Podobným směrem se ubírají i další oceňované série Netflixu jako Big Mouth (od roku 2017) nebo Tuca & Bertie (2019).

Mezitím vznikají projekty dalších televizních stanic, z nichž některé spojují animaci s jinými televizními formáty. Autor Beavise and Butt­-Heada Mike Judge vytvořil pro HBO dokumentární seriál věnovaný americkým country a funkovým hudebníkům Historky ze šňůry (Tales from the Tour Bus, od roku 2017). Moderátor a autor stylizované komediální show The Colbert Report (­­2005–2014) Stephen Colbert je zase spoluautorem satirického cartoonu stanice Showtime Náš malovaný prezident (Our Cartoon President, od roku 2018), který v krátkých skečích paroduje Donalda Trumpa. Jak ukazují tyto hybridní série, potenciál dospělé animace v televizním seriálu není ještě zdaleka vyčerpaný.