Každý musí na něco umřít

Sousedské i partnerské vztahy na jedné ubytovně

Třetí reportáž polského novináře, který se rozhodl na vlastní kůži okusit život zahraničního agenturního pracovníka v Česku, zachycuje především pobyt na jedné z pražských ubytoven. Momentky ze života spolubydlících ukazují jejich každodenní život mezi prací, alkoholismem a mementem předčasné smrti.

Ïlustrace Alexey Klyuykov

Na opatovském hřbitově naproti ubytovně leží těla 267 vojáků Rudé armády, kteří padli při osvobozování Prahy. Právě na té straně, kde sovětští vojáci spočinuli, stavějí od časného rána zeď nájemní ukrajinští dělníci. Část jich určitě utekla před povolávacím rozkazem – poštou zasílanou výzvou, že přišel čas splnit svou povinnost a jít na Donbas bránit vlast před proruskými „opolčenci“.

 

Sousedi přes zeď

Voloďa, Rus kolem čtyřicítky, říká Ukrajincům fašisti. „Žádná Ukrajina nikdy neexistovala,“ dodává. „Tohle území bylo vždycky ruské. Nejdřív tam přece byla Kyjevská Rus, a ne nějaká Kyjevská Ukrajina! To fašisti ze Lvova si vymysleli, že s námi nemají nic společného. A Lvov přece před válkou nebyl ani ruský, ani ukrajinský, ale polský. Když se jim zachtělo Evropy, drželi basu s Hitlerem, protože on zrovna rozdával karty. Teď zase lezou do prdele Merkelové a Evropské unii, jako by si neuvědomovali, že celá ta Unie je druhý Sovětský svaz, jenom horší. Protože za Sojuzu se matička Rus o své adoptované děti starala, zatímco teď macecha Unie rozmazluje jen své prvorozené – zato ty osvojené nutí dřít o chlebu a vodě.“

Voloďa přijel do Česka s matkou a otcem krátce po první čečenské válce. Jako mnoho mladých mužů bojoval na frontě. Kulhá na pravou nohu. Říká, že ho postřelili a kulka je pořád někde uvnitř. Coby válečný veterán má prý od Putina doživotní rentu ve výši průměrného českého platu. „V Čečensku jsem byl velitelem oddílu,“ chlubí se. „Většina mých kluků teď dělá byznys v Karlových Varech. Šli by za mnou třeba do ohně. Stačí jim zavolat, že mám problém, a za hodinu jsou v Praze.“

Nalévá mi vodku do sklenice. Druhé kolo, ačkoli protestuji, že už nechci. „Dobrá vodka chlapovi ještě nikdy neuškodila,“ poučuje mě. „Zato špatná ženská… S tou rovnoprávností jim normálně hrabe. A v Česku je to nejhorší. Tady je chlap nikdo. Tady pro tebe doma ženská neudělá nic. Připlazíš se z práce a ona ti ani kafe neuvaří – o jídle nemluvě. Jedině u nás v Rusku se ženský zatím zblbnout nenechaly. A v Polsku,“ doplní a potom nakloní láhev nad mou stále plnou sklenkou, jako by tu zmínku o ruských a polských ženách, které pokorně snášejí patriarchát, bylo potřeba okamžitě odměnit přípitkem. „Na věčné polsko­-ruské přátelství a poslušné ženské dvou velkých slovanských národů!“ Tak by ten přípitek určitě zněl, kdyby na něj ovšem došlo. Ale Voloďa si všiml, že jsem předchozí rundu nevypil, a v poslední chvíli svou třesoucí se ruku s láhví zadržel. „Proč nepiješ?“ ptá se vyčítavě. „Taky ti přeskočilo z nějaký pitomý ženský?“

Voloďa je rozvedený. Má dceru a syna, které má v péči jeho bývalá manželka, Češka. Na dělnické ubytovně se dal dohromady se Slovenkou Janou, o dva roky starší. Ta má také leccos za sebou a z minulého vztahu má dospělou dceru. Do Česka utekla před dluhy. Problémy utápí v alkoholu. Sice slabém, ale zato ve velkých dávkách. Každý den vypije osm až dvanáct piv. Dvě dvoulitrové láhve piva denně jsou její minimum. Dcera pracuje v Anglii a často matce posílá peníze. O tom, že máma díky jejím penězům chlastá, zřejmě neví. „Spropitné“ chodí na eurový účet. A evropská měna má v Česku výhodný směnný kurs – za jedno euro si můžete ve slevě koupit i čtyři litry piva.

Na ubytovně jsme sousedi přes zeď, pokoj vedle pokoje se společnou koupelnou, záchodem, kuchyňským koutem a předsíní. Několikrát se stalo, že Jana časně ráno zaklepala na dveře mého pokoje, a když jsem otevřel, našel jsem ji roztřesenou v deliriu. Prosila o sklenici piva k snídani. Problémy zase vyplavaly na povrch. Sousedé jsme už dva měsíce. Za tu dobu strávila Jana v práci jen několik dní, agentura jí několikrát změnila zaměstnavatele, u posledního odpracovala jen jeden den a ten byl určený na zaškolení. Prodlužuje si neschopenky. Nedávno si na schodech zlomila nohu. Dostala sádru, chodí o berlích a asi se z toho dlouho nedostane. Voloďa pracuje víc, ale také jen epizodicky. Plus minus každé dva týdny mění pracovní agenturu. Jakmile ho pohltí pití, na to, že měl jít do práce, prostě zapomene. Vyhazují ho za zapomínání, ne za alkohol. Je operativní: v den, kdy ho propustí, už listuje inzeráty v bezplatném reklamním časopise, stěžuje si na minulého zaměstnavatele a maluje si růžovou budoucnost fiktivních hodinových výdělků, na které vábí pracovníky jiné agentury. Při té příležitosti vzpomíná na staré dobré časy, kdy pracoval v montovně autobusů kdesi na českém venkově.

 

Si kočka, si kočka, si kočka

„To byl život!“ nadechne se. „Člověk mohl v práci kalit, co se do něj vešlo, dokonce i s mistrem jsme si kolikrát dali do nosu! Stačilo se jen objevit v práci a udělat si svoje. Žádné normy, žádný spěch, na cigáro sis zašel, kdy jsi chtěl. A pořádné peníze – je to osm let, ale člověk si vydělal víc než tu almužnu, co se platí teď.“

Ale kde ty loňské sněhy jsou. Jednoho mizerného dne Voloďa zapomněl jít do práce, a když si na to vzpomněl, bylo pozdě, protože už v ní nepracoval. Do areálu dílen ho vůbec nepustili, takže nemohl svůj odchod ani zapít s mistrem. Teď obvolává čísla nalezená v inzerátech a Jana mě prosí, abych na laptopu pustil její oblíbenou písničku od slovenské kapely Elán, jejíž refrén zní:

Si kočka, si kočka, si kočka

a perfektne urobená,

si krajšia než obloha nočná,

než modlitba na kolenách.

Si kočka, si kočka, si kočka

a pre mňa si jediná z žien,

v tom najhlbšom pekle ťa počkám,

ak povieš, že ľúbiť ťa…

ak povieš, že ľúbiť ťa…

povieš, že ľúbiť ťa smiem!

O tři týdny později „fašisti“ na opatovském hřbitově naproti ubytovně konečně dostavěli pěknou zeď, která oddělila náhrobky vojáků Rudé armády od ulice. Téhož dne jsem Janu a Voloďu navštívil v novém pokoji, do kterého se přestěhovali. Vyjel jsem výtahem do posledního, devatenáctého patra dělnického věžáku. Otevřel mi Voloďa. Stydlivě odvracel hlavu, protože měl pod okem solidní modřinu. Jana ležela na posteli. Nohu měla pořád v sádře. Usmála se a vstala, aby mě objala na přivítanou. „Adík přišel!“ Sednu si ke stolu a zeptám se: „Kdo tě tak zřídil, Voloďo?“ „No jen mu to pověz!“ vykřikne rozčileně Jana. Veterán první čečenské války mlčí. Zato Jana mlčet rozhodně nehodlá. „Jen mu pověz, jak ses vrátil z práce nadranej a začal mi dělat scény, že vařím oběd sousedovi! A že jsem ti neudělala kafe, ty ochlasto přepracovanej! Jen mu pověz, jak jsi mi nafackoval a pak ses snažil si ke mně lehnout ožralej jak doga! Jenže já jsem, Adíku, v tom vzteku dostala takovou sílu, že jsem mu vrazila jednu pěstí a přidala druhou sádrou, až jsem se lekla, že budu muset volat sanitku! Co, ty sráči? Bít nemohoucí ženskou! Říkám ti, červená mu tekla z ucha, až jsem se vážně vyděsila.“

 

Slovanské ženy proti tmářství

Poškozený, který se zjevně nedočkal intervence svých junáků z Karlových Varů, mezitím vytáhne z lednice flašku vodky a nalije mi stakan. „Pojď, napijeme se,“ říká. „Nemůžu,“ odpovídám, „mně to nedělá dobře.“ „Ale hovno. Každý přece musí na něco umřít.“ Rozhodnu se vytěžit jeho lidovou moudrost co nejrychleji. Vodku si nedám, ale zapálím si cigaretu. A jakmile do popelníku oklepu poslední zbytky popela, loučím se a odcházím. Sjedu výtahem zpátky do čtvrtého patra. Vejdu do svého pokoje, lehnu si na postel a sáhnu do kapsy u bundy pro telefon. Dívám se na internet. V Polsku je Černý pátek. Tisíce žen vyšly do ulic měst všech velikostí, aby protestovaly proti návrhu zákona o přísném omezení potratů. Předpokládal mimo jiné právní postih za ukončení těhotenství ohrožujícího život matky. Naše slovanské ženy a dívky se postavily tmářství a zpátečnictví. Na přípitek na poslušné ženské velkého polského národa tedy zřejmě jen tak nedojde. „Moje vaječníky, vaše klekátka!“, „Chceme zdraví, ne zdrávasy!“, „Co bude dnes k obědu? Revoluce!“ – to jsou jen některá z hesel na transparentech demonstrantek.

Otevřu messenger a čtu si zprávy od známých. Píše mi Sławek, kamarád z dob ­práce v Mladé Boleslavi: „Janek umřel. Našli ho mrtvého na pokoji na ubytovně. Podle pitvy měl nekrózu slinivky. Jeho dcery už zařídily převoz těla do Polska.“ Janek si taky rád přihnul, takže mám podezření, že nejspíš zašel na alkohol. Mladý chlap, bylo mu sotva pětačtyřicet. Po letech strávených v zahraničí se vrátil do vlasti, ovšem ne tak, jak si za života představoval. Ale co se dá dělat – každý přece musí na něco umřít. Jednoho smrtelně postřelí, zatímco osvobozuje svět od fašismu. Druhého zabijí chirurgické nástroje, než se vůbec začne vyvíjet v lůně matky, které hrozí smrt kvůli těhotenským komplikacím. Třetí si systematicky likviduje vnitřní orgány alkoholem, a osvobozuje se tak sám od sebe. Každé vyprávění má svůj vlastní konec a ten musí dříve či později nastat.

Autor je publicista.

 

Z polštiny přeložila Anna Plasová.